Mezinárodní společenství je vůči USA pokrytecké

Spojené
státy na sebe vzaly odpovědnost za zničení Islámského státu a svět, zdá se, si
oddechl. Téměř vůbec neslyšíme obvyklý chorus kritiků, kteří při každé
předchozí intervenci USA v posledních letech namítali, že ta či ona vojenská
akce USA není dostatečně posvěcena Organizací spojených národů.

Hrozba,
kterou reprezentuje Islámský stát,  je
příliš vážná, takže mezinárodní společenství bez reptání akceptuje, že Spojené
státy–bez posvěcení Rady bezpečnosti OSN–daly dohromady alianci ochotných a
pustily se do bombardování islámských extrémistů jak v Iráku, tak
v Sýrii.

Tradiční
kritici Spojených států namítnou, že současná ofenziva USA v Iráku a Sýrii
je jen logickým důsledkem zpackané intervence v Iráku, kterou zahájila
Bushova administrativa v roce 2003.  Kdo jiný než USA, které celou oblast svým
jednáním destabilizovaly, by měl vylízat rozlitou kaši? Jenže tak jednoduché to
není.

V obecné
rovině je si totiž třeba položit otázku, zda k současné situaci muselo
dojít, kdyby mezinárodní společenství, reprezentované OSN, bylo schopno účinné
společné akce, když se irácký diktátor Saddám Husajn, už před tím usvědčený z genocidy
s pomocí chemických zbraní proti  domácí
opozici, vysmíval rezolucím Rady bezpečnosti OSN.

USA nakonec
bez jasného mandátu Rady bezpečnosti podnikly intervenci v Iráku
v čele tzv. aliance ochotných, navíc si američtí neokonzervativci udělali z Iráku
jakousi laboratoř pro jimi vysněný vývoz demokracie. Experiment se nepovedl.
Ukázalo se, že Američané dokážou bleskurychle vyhrávat války a obsadit
nepřátelskou zemi, ale že nevědí přesně, co si v dobyté zemi počít dál.

Jenže tato
kritika nesnímá vinu z mezinárodního společenství za jeho pasivitu a
alibismus. Proti americké invazi nebyly jen některé evropské mocnosti, ale už
tradičně  i země jako Rusko a Čína, takže
ji nebylo možné prosadit coby akci OSN. Saddám 
svými činy přitom autoritu OSN přímo podrýval, když si, řečeno lidově,
dělal legraci z rezolucí Rady bezpečnosti.

Bylo
samozřejmě možné nedělat nic, což ovšem neznamená, že by situace v regionu
byla dnes lepší. Arabská jara, která smetla některé diktátory , kupříkladu
v Egyptě, Tunisku a Libyi, nebo proti nim vyvolala povstání, jako
v Sýrii, by nejspíš přišla i bez americké intervence v Iráku—s
dopady, které vidíme v současnosti. Tedy včetně nárůstu vlivu islámských
fundamentalistů a teroristických skupin v některých  státech.

Jisté je, že
USA jsou pro údajné zastánce čistoty mezinárodního práva už deset let
fackovacím panákem za to, že se nakonec rozhodly jednat víceméně na vlastní
pěst. Podobně to schytávaly za zásahy v Libyi nebo před tím
v Jugoslávii. Většinou musely ovšem na vlastní pěst jednat proto, že
jakékoliv společné akce mezinárodního společenství pod praporem OSN blokovaly
Rusko a Čína.

Rusko, které
má vojenskou základnu v Sýrii, nakonec diplomatickou ofenzivou vloni
odradilo USA od zásahu proti vražednému režimu prezidenta al-Assada.  Současný nástup Islámského státu se přitom
zdá být nejen výsledkem selhání USA vytvořit v Iráku stabilní prostředí
před stažením svých jednotek z této země, ale také mocenského vakua, které
vzniklo v Sýrii kvůli krvavé občanské válce, kterou Assad rozpoutal za
benevolentního přihlížení spojeneckého Ruska proti opozici.

Rusko jako
jediná relevantní země nyní tvrdí, že i zásah USA proti Islámskému státu by měl
být posvěcen Radou bezpečnosti OSN. Všichni ostatní dřívější kritici, včetně
prezidenta al-Assada, mlčí nebo souhlasně přikyvují.

Pokud USA
neuspějí, jistě se zase rozezní chorus kritiků, kteří budou zpětně vědět, jak
se vše mělo udělat lépe. Nyní je ale naprostá většina mezinárodního
společenství vděčná za to, že USA zasáhly—i bez předchozího rozhodnutí Rady
bezpečnosti.

 Tato situace
navozuje celou řadu palčivých otázek ve vztahu k akceschopnosti
mezinárodního společenství v podobných krizích i ve vztahu
k neobyčejné míře pokrytectví, která doprovází jakýkoliv vojenský zásah
proti režimům generujícím humanitární katastrofy. Zbytek světa rád kritizuje
USA za jejich supervelmocenské ambice, které prý narušují fungování
mezinárodního společenství na principech rovnosti. Když se ale vynoří skutečná
hrozba, jakou je Islámský stát, zdá se, že naprostá většina mezinárodního
společenství je ráda, když se USA bez zbytečného váhání—a dokonce i bez
posvěcení ze strany OSN–zhostí role globálního četníka.

ČRo Plus, 24.9.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..