Nebyli
bychom v České republice, aby i otázka tak zásadní pro fungování
demokratického systému, jakou jsou volby, nebyla poznamenána nějakou
nejasností. Tou je v případě víkendových voleb rozšířené tvrzení, že se
konají dvoje volby–senátní a komunální. Ve skutečnosti se konají také jedny
volby krajské—v Praze.
O nejvyšším
orgánu hlavního města se sice mluví jako o magistrátu, což volby v Praze
opticky řadí mezi volby komunální, srovnatelné s volbami v jiných velkých
městech. Praha je ale také jedním ze 14 krajů.
I proto
budou mít výsledky voleb v Praze na
celopražské úrovni vypovídací hodnotu srovnatelnou spíše s volbami do
krajských zastupitelstev, které v ostatních 13 krajích proběhly před dvěma
lety. Neuškodí si připomenout, že v krajských volbách tehdy zvítězila ČSSD v celkem v 9 krajích,
KSČM ve dvou krajích, ODS v jednom a Starostové pro Liberecký kraj též v
jednom.
Způsob, jakým Praha politicky funguje, je dost nešťastně zašmodrchaný.
Její magistrát se má chovat jako nejvyšší orgán města, ale zároveň vlastně jako
vedení kraje. Panuje proto jistá nejasnost: máme primárně co do činění se
vztahy mezi nejvyšším orgánem města a
jeho městskými částmi, anebo spíše se vztahy mezi krajem a jeho jednotlivými
okresy?
Vyřešit tento hlavolam není jednoduché. Bylo by zřejmě
luxusem vytvořit v Praze vedle magistrátu ještě krajské vedení, jako je
tomu třeba v Brně a Ostravě, v nichž magistráty fungují jako orgány
městské správy, na nimiž stojí ještě separátně volené vedení kraje.
Toho by se dalo docílit zřejmě jen tak, že by Praha byla
součástí Středočeského kraje. Jenže by tak vznikl megakraj, v němž by
Praha fungovala jako stát ve státě. Nebo by Praha mohla mít coby hlavní město
status zcela specifický, nezávislý, který by ji vyňal ze současného zmatení
politik komunálních a krajských.
Na takové velké změny hned tak nedojde, ale zmatení
ohledně toho, čeho se vlastně týkají celopražské volby by bylo možné částečně vyřešit
alespoň „opticky“—tedy tak, že by se konaly společně s ostatními krajskými
volbami. V komunálních volbách, kterých by se účastnily jednotlivé pražské
městské části, by se tak alespoň tolik nemíchala krajská a komunální témata.
Pokud jde o výsledky voleb v Praze, máme téměř
jistotu, že v nich zvítězí pravice. Otázkou pouze je, zda to bude ta nová,
populistická, v podání hnutí ANO, anebo ta tradiční, v podání TOP 09,
popřípadě dalších pravicových stran.
Současný nejasný status Prahy tak asi nejvíce vyhovuje
ČSSD a KSČM. V evropském kontextu je totiž značnou anomálií, že
v hlavním městě pravidelně vítězí pravice i tehdy, když má celostátně
převahu levice.
Neschopnost ČSSD získat v Praze silnější pozici je
varováním pro budoucnost, protože s rostoucí životní úrovní se bude zbytek
země spíše přibližovat tomu, co dnes politicky reprezentuje Praha, která je
jakýmsi předvojem české „modernity“. Pro ČSSD, a koneckonců i pro KSČM, je proto
možná výhodné, když mohou opakované slabé výsledky v Praze schovat do
konglomerátu ne vždy jednoznačných výsledků komunálních voleb.
Pro voliče, kteří v „kraji Praha“ volí podle
pravidel komunálních voleb, je ovšem současná situace dosti matoucí.
Právo, 11.10.2014