Je prý nepoctivé vykládat krizi dnešní politiky naší
komunistickou minulostí, neboť systém parlamentní demokracie prochází krizí i
v zemích, které v posledních staletích nevybočily z dráhy
kapitalismu, píše Jan Keller v textu „Festival urážek“ (Právo, 6.11.2014).
Václav Bělohradský zase píše v textu „Od Havla
k havlismu a zpět“ (Právo, 8.11.2014),že tzv. havlisté
kritizují po vzoru Václava Havla „českou bramboračku“, ačkoliv tato bramboračka je jen nepatrnou součástí
toho, co se vaří v globálním hrnci.
Opravdu? Je skutečně „česká bramboračka“ jen jedna
naběračka té globální?
Nežijeme v zemi, která má specifickou, zatím dost nestrávenou
komunistickou minulost, kterou větší část světa nezažila? Není snad u nás dodnes
podstatná část politického diskurzu
v zajetí témat, jako jsou antikomunismus,
lustrace, či boj o jediný správný výklad komunistické éry s pomocí státem
zřízeného ústavu?
Proč je tedy nepoctivé brát v potaz vliv, který má
dodnes komunistická éra na českou politiku? Jan Keller požaduje seriózní
analýzu.
O postkomunismu až ale byly napsány stovky seriózních knih a studií. Mezi jeho
znaky se uvádí kupříkladu přežívání četných mentálních stereotypů, rituálů,
jazyka a strategií chování, které si lidé osvojili v době komunismu. Patří
k nim ale také nedospělé politické strany, nerozvinutá občanská
společnost, či nedostatek demokratické kultury, protože ty byly v minulém
režimu zcela zničeny.
I v zavedených demokraciích najdeme patologické jevy,
které mají specifické národní kořeny. A
pak samozřejmě i jevy způsobené tím, co se vaří v „globálním hrnci“,
k jejichž průvodním jevům patří kupříkladu rostoucí neschopnost
národně působících demokracií poradit si
s globálně působícím trhem či zhoubný vliv velkých peněz na politiku.
Na rozdíl od nás mají
ale tyto země ještě stále řadu ochranných polštářů: poměrně rozvinuté
občanské společnosti, ještě stále robustní veřejný prostor, i ještě stále relativně velké politické
strany. Je možné, že západní demokracie směřují k jakési postdemokracii. My
ale v „postdemokracii“ svého druhu jsme už od roku 1989.
Není snad naším zásadním
specifikem, které nemá s „globálním hrncem“ nic společného, že malé a
neduživé strany—vesměs vytvořené narychlo shora—řídily bezprecedentní
privatizaci a byly přitom samy zprivatizovány do rukou nových ekonomických
hráčů, které stvořily? A nebyl u nás rodící se veřejný prostor byl zkolonizován
soukromými zájmy, ještě než mohl vůbec rozvinout?
V politicky nedospělé kultuře postkomunismu, pepřené
anti-elitářskými postoji plebejského národa–zbaveného v 17. století
vlastních elit a ovládaného po staletí jinými–se politika provozuje na jedné
straně jako zákopová válka mezi vládou a opozicí, zatímco na straně druhé přežívají
tendence volat po změně celého systému či výměně všech „nahoře“, spíše než
snahy věci měnit postupně, s pomocí „drobné práce demokratické“, jak by
řekl Masaryk.
To ovšem není žádný „havlismus“, jak ho popisuje
Bělohradský. To je skutečná česká politická bramboračka, která je v našem
národním hrnci už od dob Rakouska-Uherska, a kterou svojí připálenou jíškou
pěkně zahustila právě éra komunismu. Havel měl naprostou pravdu, když tuto
bramboračku odlišoval od té globální, a tvrdil tudíž kupříkladu, že český mafiánský kapitalismus není totéž
co globální kapitalismus, k němuž byl též kritický.
Není také „havlovsky“ moralistní, když někdo tvrdí, že v této
doma stvořené bramboračce vzniká dosti specificky
české, anebo obecněji postkomunistické znechucení z politiky, které
v poslední době vynáší do politických výšin populisty a autoritářské politiky,
kteří slibují, že s pomocí odborníků dokážou stát spravovat pevnou rukou
lépe než politici nebo parlamentní systém.
Což o to, takoví lidé občas politicky zazáří i ve
vyspělých demokraciích, ale jen v postkomunistických společnostech je
nacházíme i v pozicích nejvyšších, kde v některých zemích už káží otevřeně
třeba o tom, že se liberální demokracie přežila.
Právo, 10.11.2014