Podle průzkumu agentury Median nenaplnil
u nás vývoj od listopadu 1989 očekávání 54 procent lidí. Zároveň většina
účastníků průzkumu uvedla, že se zlepšila kvalita života.
Co si z výsledků takového průzkumu vzít? Ptáme-li se lidí na
„očekávání“ a na jejich případné naplnění, nemůže to dopadnout dobře. Očekávání
téměř vždy předčí pozdější realitu.
A jaká vlastně očekávání v roce 1989 byla? O tom žádný průzkum
neexistuje, ale i tak se lze domnívat, že byla značně nerealistická.
Už proto, že lidé, kteří se vynořili ze čtyř dekád diktatury, která navíc omezovala
přístup k informacím a svobodnému cestování, jen těžko mohli mít
realistickou představu o tom, co obnáší ona všemi vzývaná svoboda—ať už
v osobní rovině, nebo v politice, nebo v ekonomice. Většina také
měla jen malé ponětí o tom, že liberální demokracie je poměrně komplikovaný
systém, jehož podstata rozhodně nespočívá jen v tom, že se jednou za čas konají
volby.
Zároveň ale nelze úplně souhlasit s názory, že naše dnešní poměry jsou
jen výsledkem toho, jak jsme využili svobodné poměry. Není se prý na co
vymlouvat. Zbavili jsme se nadvlády jiných, věci jsme měli takříkajíc ve
vlastních rukou.
Skutečností ovšem je, že „svobodu“ dokážou využít či zneužít zejména ti
takříkajíc připravení. A k těm patřili nejen někteří příslušníci bývalé nomenklatury, ale
zejména lidé, kteří pobývali v tzv. šedé zóně. Kupříkladu lidé z
Prognostického ústavu a jeho okolí i dalších podobných institucí.
Není náhodou, že tato skupina rychle převzala politickou moc od bývalých
disidentů, kteří stáli v čele revoluce. Razili přitom heslo, že svoboda nejlépe
slouží těm, kdo si dokážou stát zprivatizovat do vlastních rukou, což byl vlastně jen zrcadlový odraz časů minulých,
kdy si stát zprivatizovala státostrana.
Můžeme tisíckrát opakovat, že všichni občané měli možnost se proti
nejrůznějším selháním a pokrytectví mocných organizovat v občanské společnosti
nebo jít do politiky. Jenže jak se starat o věci veřejné se mnoho lidí učilo
teprve s postupem času. Navíc pro mnoho z těch, kteří strávili
většinu života v předešlém režimu, byla demokracie příliš složitým územím,
v němž se ztratili.
Není také pravda, že jsme se zbavili jakékoliv nadvlády. Jejími novými
formami přitom nejsou primárně Evropská
unie, NATO nebo spojenectví s USA, jak se občas tvrdí. To jsou svazky,
k nimž se nová politická elita rozhodla bez toho, že by na ní mířila děla
okupačních tanků.
Nová nadvláda se projevuje spíše skrze nadvládu globálně působícího trhu
nad národní politikou. U nás je tento efekt o to větší, že tržní hospodářství
bylo obnoveno takříkajíc shora, což znamenalo privatizaci podstatně větší části
hospodářství, než je tomu na Západě, do rukou nadnárodních společností a
nejrůznějších domácích, privatizací přes noc stvořených oligarchů.
I když se česká demokracie stává postupem času zralejší, budou tyto rozevírající
se nůžky mezi mocným globálním trhem i domácí oligarchií na jedné straně a zatím
křehkou, lokálně působící demokracií na straně druhé stát v cestě tomu,
aby se brzy naplnila slova hymny sametové revoluce.
Pokud totiž právě její slova, podle
nichž „se vláda věcí tvých k tobě zase navrátí“
byla tím hlavním očekáváním českého národa v roce 1989, jsou výsledky výše zmíněného průzkumu nakonec vlastně
docela realistickým odrazem skutečnosti.
Právo, 18.11.2014