Házet vajíčka na
demokraticky zvoleného prezidenta, zvláště pak za přítomnosti dalších hlav
demokratických států, je přinejmenším nevkusné. Demonstranti na Albertově mohli
své pohrdání Milošem Zemanem vyjádřit jinak a přitom efektivněji: kupříkladu
tak, že by se k němu v okamžiku, kdy začal mluvit, obrátili jako jeden muž
zády–bez pokřikování a házení předmětů.
Petr Uhl v jednom
svém nedávném komentáři připomněl, že narušování pořádku, včetně házení vajíček
na předem ohlášeném oficiálním obřadu, jako byl ten na Albertově, lze
kvalifikovat podle platných zákonů jako výtržnictví. Kdyby Česká republika byla
skutečně fungujícím právním státem, mělo by liteře zákona být bezpochyby
učiněno zadost i v tomto případě.
Potíž je v tom, že v
zemi, která dbá na dodržování zákonů tak selektivně jako Česká republika, by se
mohlo trestání mladých lidí, kteří házeli na prezidenta vajíčka coby
„výtržníků“ takříkajíc obrátit proti systému, stejně jako se to stalo
v případě řidiče městského autobusu v Olomouci Romana Smetany, který
byl odsouzen za pomalování předvolebních
plakátů.
Jinými slovy: aby měl
takový krok potřebný „výchovný“ efekt, bylo by nutné zajistit, aby byly nějak
potrestány i právní přešlapy druhé strany.V dané rovnici na jedné straně stojí
demonstranti, kteří se házením vajíček na prezidenta zřejmě dopustili
výtržnictví, a v právním státe by tudíž měli být přinejmenším pokutováni. Na
druhé straně stojí prezident.
Prvním problémem v
této „rovnici“ je, že kvůli dosti nesmyslné ústavní konstrukci je prezident v
naší zemi v podstatě právně nepostižitelný, takže může spáchat bez postihu
dokonce i trestný čin, zatímco běžní smrtelníci mohou být pokutováni i jinak
popotahováni už jen za házení vajíček na prezidenta. Abychom byli konkrétní,
čl. 65 Ústavy praví, že „prezidenta republiky nelze zadržet,
trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt.“
Dalším problémem je,
že zatímco demonstrantům házejícím vajíčka na prezidenta se věnuje nemalá
mediální pozornost a právní puristé nabádají k jejich postihu za
výtržnictví, média i státní orgány velkoryse přehlíží právní konsekvence
některých činů prezidenta.
Jako příklad si lze
vzít prezidentův dnes již slavný návrat z cesty do Číny v soukromém
letadle pronajatém firmami PPF a
J&T. Obvykle se jen konstatuje, že
něco takového neměl prezident dělat z politických důvodů.
Jenže jsou zde i
právní aspekty celé věci. Takový let by v první třídě jakékoliv letecké
společnosti stál docela slušnou sumu, obvykle něco okolo sto tisíc korun. Pokud prezident dostal tento let od firem PPF
a J&T
jako „dar“, měl by takový dar být řádně zdaněn. Byl? A
musí prezident na rozdíl od nás, běžných smrtelníků, za něco vůbec platit daně?
Ještě vážnější
otázkou je, zda prezident nebo jakýkoliv politik ve veřejné funkci může od
soukromých firem takový dar vůbec přijmout, aniž by se vystavoval podezření
z přijetí úplatku. V sousedním Německu musel kupříkladu rezignovat
prezident Christian Wulff kvůli darům, které přijímal od podnikatelů ještě
v době, kdy zastával funkci šéfa zemské vlády v Dolním Sasku. Například
si nechal od podnikatelů zaplatit dovolenou.
Vrhačům vajíček případně
popotahovaným za výtržnictví by také mohla vrtat hlavou otázka, jak a proč byl financován let prezidenta na soukromou
konferenci pořádanou na řeckém ostrově Rhodos blízkým spolupracovníkem
prezidenta Vladimíra Putina a dlouholetým agentem KGB Vladimírem
Jakuninem. Pokud to byla cesta posvěcená vládou a zaplacená ze státních peněz, měla by
vláda dát odpověď na to, co bylo na této cestě oficiálního. Vždyť
během interpelací v Poslanecké sněmovně i premiér Bohuslav Sobotka
přiznal, že prezident nevystupoval na této soukromé konferenci ve shodě s oficiální linií
české zahraniční politiky.
Abychom ale
nesrovnávali „výtržnictví“, na které se většinou vztahuje jen pokuta,
s případnými daňovými delikty, možným úplatkářstvím nebo zneužíváním
státních peněz pro soukromé cesty, možná by stačilo, kdyby se místo poníženého
mlčení či blahosklonného přitakávání někdo příště ozval, až si prezident opět
zapálí cigaretu v místech, kde to ostatním zákon zakazuje. Zatímco nám
ostatním hrozí za takové jednání pokuta, prezidentovi, zdá se, nehrozí nic.
Je tedy zřejmé, že
s právním purismem daleko nedojdeme, pokud neplatí zákony stejně pro
všechny. Rovnost před zákonem je přitom jedna ze základních premis právního státu. Bez
jejího dodržování si spousta lidí při pohledu na vajíčka házená na prezidenta
bohužel jen pomyslí, že je to přiměřená odpověď na nepostižitelné či
nepostihované porušování pravidel jím samotným.
Novinky, 2.12.2014