Jednou
z vymožeností naší údajně zkažené západní civilizace je svobodná
sebekritika. V jakémkoliv konfliktu Západu s nezápadními zeměmi se tak
okamžitě vynoří celá plejáda kritiků, kteří budou argumentovat, že chyba je na naší straně. Kdyby prý byl
Západ vstřícnější, prozíravější a celkově tak nějak morálnější, bylo jistě
možné některým konfliktům buď úplně předejít anebo je alespoň řešit jinak.
Může na tom
být kus pravdy, ale část tohoto sebekritického segmentu západní společnosti jde
tak daleko, že dokonce nenajde téměř
žádné chyby na straně zemí, které nás ohrožují. Velkoryse přehlížejí, že jsou
to většinou země bez politických a občanských svobod, a že sebekritika
směřující do vlastních řad je ve většině z nich nemyslitelná.
Něco
podobného vidíme i v současném konfliktu Západu s Ruskem. Zatímco je
na místě věcně analyzovat, co snad západní země mohly ve vztazích s Ruskem
udělat lépe, mnozí kritici západní politiky docházejí k dalekosáhlým
závěrům z oblasti historické science fiction. Oblíbenou tezí kupříkladu
je, že Západ měl být po rozpadu Sovětského svazu mnohem citlivější
k ruskému vnímání vlastní bezpečnosti a ponížení spojenému s rozpadem
sovětského impéria.
Jedna verze
tohoto západního sebezpytování má zato, že kdyby Západ přistoupil po rozpadu
sovětského bloku na jakousi novou, nejlépe celoevropskou bezpečnostní strukturu bez vojenských bloků,
otevřela by se tím cesta ke mírové spolupráci a skutečnému demokratickému
vývoji v Rusku. Jinou verzí je, že když
už se západní země rozhodly NATO zachovat, neměly ho rozšiřovat k ruským
hranicím, protože Rusko se tímto vývojem cítilo ohrožené a ponížené.
Příznačné
pro tyto úvahy je, že obvykle zcela pomíjejí otázku, zda pro takový mírový a
demokratický rozvoj existovaly vnitřní podmínky v samotném Rusku. Pomíjejí
také přání zemí, které byly nedobrovolně vtaženy do ruského a pak sovětského
impéria, být suverénní do té míry, že by nemusely v jakési findlandizované
podobě spoléhat na to, že se je Rusko jednoho dne nerozhodne opět okupovat.
Jinými
slovy, rozšíření NATO nebyl přeci jen nějaký imperiální projekt Západu, ale
také výsledek přání bývalých sovětských satelitů. Měl Západ tyto země
ignorovat, protože by se Rusko mohlo cítit ponížené? Co bychom asi od kritiků
Západu slyšeli, kdyby si v takové situaci vzalo Rusko zpět kupříkladu
baltské státy? Mluvili by nejspíš o selhání, ignoranci, a nedostatku
prozíravosti.
Jednou z tezí
také je, že Rusko se k současné agresivní politice odhodlalo až po té, co
administrativa George. W. Bushe prohlásila USA za jedinou světovou supervelmoc
a v podobě některých svých intervencí ignorovala mezinárodní právo. Proč
se tedy ale Rusko odhodlalo k agresi proti Gruzii až v roce 2008, kdy
už bylo jasné, že bushovský unilateralismus končí.? A proč se odhodlalo
k agresi vůči Ukrajině až několik let po velkorysé nabídce k „resetu“ ve
vzájemných vztazích, kterou učinil Barack Obama?
Proč není
nikomu z kritiků Západu nápadné, že se Rusko se začalo vracet ke své
tradiční imperiální politice teprve v době, kdy se díky stoupajícím cenám ropy a
plynu postavilo ekonomicky na nohy? Chovalo by se jinak, kdyby Západ po rozpadu
SSSR velkoryse souhlasil s rozpuštěním vojenských aliancí a
s finlandizací bývalých sovětských republik?
Otázkou také
je, zda a jak Západ mohl skutečně přispět k lepšímu vnitřnímu vývoji
v Rusku. Abychom mohli pravdivě odpovědět, museli bychom analyzovat, proč
právě Rusko nedokázalo využít pádu komunismu k vytvoření skutečného trhu a
modernizaci svého hospodářství. Proč zůstalo jen jakýmsi ekonomicky zaostalým ropným
„emirátem“, jehož obrovské příjmy
z vývozu surovin z poloviny rozkradli oligarchové spojení s politiky,
zatímco další velkou část zkonzumovalo zbrojení?
Museli
bychom se také ptát, proč na rozdíl od středoevropských zemí nedokázalo Rusko
vybudovat dokonce ani naši problematickou, ale jakž takž fungující verzi
demokratické politiky a otevřené společnosti
a začalo klouzat zpět k autoritářství. Odpovíme-li, že v zemi
se staletími dlouhou historií despocie a imperiální expanze pro demokratický
vývoj a neimperiální chování chyběly předpoklady, měli bychom se ptát, zda pak
není naivní předpokládat, že by se Rusko vyvinulo v přátelskou zemi, které
se její sousedé nemusejí bát, kdyby byl Západ vstřícnější.
Kritici
Západu se ve vztahu k Rusku na takové věci příliš neptají. Ostatně mnohým
z nich nejde o Rusko, ale právě jen o nespokojenost s vlastní
civilizací.
Což o to, ta
si v lecčems kritiku zaslouží. Máme nejen historii demokracie, humanismu a
lidských práv, ale kupříkladu také kolonialismu a nacismu. Jenže je poněkud
neproduktivní, když se vlastními selháními snažíme poněkud masochisticky vysvětlovat
často mnohem obludnější selhání nezápadních zemí.
Právo, 20.12.2014