Prezident Miloš
Zeman, předseda Senátu Milan Štěch a předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček se
na společné schůzce nedávno shodli, že není řešením, aby Česká republika na
svém území přijímala běžence. Je prý třeba pomáhat v domovinách běženců,
neboť jejich přesidlování problém neřeší.
Ministr financí a šéf
hnutí ANO Andrej Babiš pro změnu prohlásil, že při přijímání běženců musíme
brát v potaz rozdíl kultur, tradic a hodnot. V Česku prý kupříkladu
nejsme zvyklí na muslimy, kdežto ve Francii na ně zvyklí jsou.
Prezident Zeman pak v novinovém rozhovoru ještě své názory přiostřil, když
tvrdil, že každý má žít ve své původní zemi. Měl tím na mysli především
muslimy. Řekl: “Myslím, že tito lidé by měli žít ve svých zemích, tam
praktikovat svoje náboženství a nepokoušet se narušovat normální život v zemích, které mají jinou
kulturu.“ Prý by neváhal s deportací
muslimů, kteří se nepřizpůsobili poměrům ve svých nových vlastech.
To jsou od vrcholných
českých politiků pozoruhodné závěry. Začněme tím, že řeči o tom, že budeme snižovat
příliv uprchlíků do Evropy tím, že budeme pomáhat v jejich domovinách, se
zcela vyhýbají současné realitě, protože uprchlíky do Evropy nikdo organizovaně
nepřesidluje. Země jižního křídla EU
už zaplavily desetitisíce uprchlíků z destabilizovaných zemí severní
Afriky a Středního východu, aniž by je někdo organizovaně přesidloval. Prostě
tam utíkají ze zemí zničených válečnými a dalšími konflikty.
Do Evropy se tito
uprchlíci dostávají za cenu nemalých obětí a nedá se tomu zabránit, pokud
bychom rovnou nepotápěli lodi, na kterých se plaví. Vracet je šmahem do země
původu (buď proto, jak naznačuje Zeman, že se dostatečně nepřizpůsobili, nebo
plošně, protože se Evropa rozhodne, že je prostě nechce) by bylo možné jen v případech, že takové
země existují. Jak a kam ale budeme vracet uprchlíky kupříkladu ze Sýrie? Do vražedného
Islámského státu, do náručí Bašara Asada?
Často se argumentuje,
že mnoho uprchlíků přichází do Evropy s vidinou využívání, či přímo
zneužívání štědrého sociálního státu. I takoví existují, ale poslední vlna
uprchlíků sestává ze skutečných ubožáků, kteří neutíkají s promyšlenou
strategií, jak nám budou ujídat z evropského koláče , ale prchají prostě a
jednoduše do bezpečí. Oddělit je od těch, kdo přicházejí jen kvůli lepším ekonomickým
vyhlídkám, není vždy jednoduché.
A nebude to snadné,
dokud EU nepřijme jednotnou azylovou politiku, která napříč kontinentem jasně
nastaví kritéria, které imigranty a proč přijímat, a jak se o ně v rámci
EU takříkajíc dělit. Je totiž jasné, že
hlavní břemeno nemohou nést země jižního křídla, které mají hranice
s nestabilními oblastmi.V Německu už proto kancléřka Merkelová Němce
státnicky k takové solidaritě vyzvala.
Naši nejvyšší politici
se naopak vzpírají a vydávají buď alibistická prohlášení, anebo, jako Zeman, nabízejí
výroky hraničící s xenofobií.
Česká republika by
samozřejmě mohla ukázat, že není úplně nesolidární se zbytkem EU, kdyby
kupříkladu velkoryse nabídla jiné druhy pomoci. Náznaky takového postupu existují,
ale jsou zatím velmi mlhavé. Navíc by si čeští politici měli dát pozor, jak
svoji neochotu přijímat uprchlíky zdůvodňují. Kupříkladu Babišova námitka, že
v Česku nejsme zvyklí na muslimy,
by asi na zbytek EU neudělala úplně ten nejlepší dojem.
A pak je zde ve
světle nedávných útoků v Paříži ještě jeden aspekt celé věci. Řada
politiků nám nyní bojovně sděluje, že uprchlíci musejí respektovat naše zákony
a zvyky, jinak tady nemají co dělat. Jenže zajistit, aby kdokoliv bez rozdílu
respektoval místní zákony je primárně úkol pro hostitelské státy. Pokud začneme
uplatňovat jiná měřítka na lidi, které považujeme takříkajíc za „naše“, a ty
ostatní, ocitá se celý demokratický systém na šikmém svahu.
ČRo Plus, 14.1.2015