Někdy se zdá, že ani současný
Kreml by nedokázal vymyslet tak skvělou obhajobu své agrese vůči Ukrajině, než jakou
nabízí někteří západní teoretici. Právě od nich nejčastěji slyšíme, jak bylo
Rusko po roce 1989 poníženo chováním
Západu, zejména Spojených států. Nebo jak Západ necitlivě odmítá chápat
legitimní ruské obavy o osud 25 miliónů etnických Rusů, kteří se po rozpadu
Sovětského svazu octli na území „cizích“ států.
Oblíbenou figurou proruské větve současné
západní kremlologie je zejména vypočítávání
křivd, které prý Západ napáchal na Rusku po rozpadu SSSR. Není prý divu, že
si Rusové nyní berou násilím zpět, co ve světle neuvážené politiky Západu po
roce 1989 ztratili. Vždyť Západ prý po roce 1989 dost neocenil ani to, když kupříkladu
disciplinovaně stáhli svá vojska z východní Evropy.
Co na tom, že ruský ochod
z okupovaných zemí východní Evropy nebyl
zdaleka jen otázkou dobré vůle, ale i tlaku v okupovaných zemích a celkového
hroucení impéria, jemuž prostě došly síly a prostředky na vydržování okupačních
jednotek v řadě jiných zemí tváří v tvář sílící místní nevoli. Portrétovat
tento odchod Rusů z východní Evropy jako projev holubičích úmyslů, za něž
si Rusko zaslouží jen vděk, je dost zavádějící.
Rozpad bipolárního světa je
v optice západních obránců současného Ruska často též vykreslován jako hodnotově neutrální událost. Souboj
supervelmocí prostě v daném okamžiku vyhrály Spojené státy, ale obě
velmoci si vlastně byly podobné, takže proč prý „trestat“ poraženou stranu?
Jaksi se zapomíná, že politický
systém poraženého Sovětského svazu opravdu nebyl srovnatelný s tím
západním. Byl docela obludnou mašinérií, v jejímž centru stálo Rusko se
svou historií despocie a imperiální politiky.
Ruský prezident Vladimír Putin i
přesto dnes klidně tvrdí, že rozpad SSSR byl největší tragédií 20. století. A
někteří západní autoři nejen přitakávají, ale ještě pomáhají hledat další
argumenty.
Dozvídáme se tak kupříkladu, že
SSSR se rozpadl proto, že se za zády tehdejšího sovětského prezidenta „jeden
mocichtivý, ambiciózní opilec dohodl spolu s tehdejšími představiteli
ostatních svazových republik na zániku SSSR a vytvoření nových nástupnických
států“. Mimo hranice nově vzniklé Ruské federace tak zůstalo nějakých 25
miliónů lidí ruské národnosti.
Tvrzení, že rozpad SSSR způsobil
jakýsi mocichtivý opilec, je zjednodušení natolik monstrózní, až bere dech.
Pokud by bylo pravdivé, zřejmě bychom museli uznat, že národy kontrolované
Kremlem vůbec nechtěly nezávislost.
A jak se proboha oněch 25 miliónů
Rusů mimo území Ruska vlastně dostalo? Zval je tam někdo, nebo to byl spíše
důsledek ruské imperiální politiky? Proč je máme dnes litovat nebo dokonce
schvalovat výboje Kremlu zaštiťující se jejich ochranou?
Zejména čeští protagonisti těchto
argumentů by měli zvážit, zda tím vlastně zpětně neospravedlňují německou
agresi vůči Československu v roce 1938. I Hitler chtěl „jen chránit“
údajně utlačované etnické Němce, kteří po rozpadu Habsburské monarchie „uvázli“
v Československu.
Argumentuje se též, že se Rusové
cítí ohrožení a ponížení šířením sféry západního vlivu bez ohledu na
bezpečnostní zájmy Ruska. V podstatě se tím říká, že máme dál uznávat
zájmy impéria, i když se už rozpadlo. Nástupnické státy SSSR jsou zřejmě odsouzeny
k tomu, aby respektovaly zájmy, ba dokonce „city“ Ruska—tedy velmoci, která je do svého sovětského impéria kdysi,
většinou proti jejich vůli, zavlekla.
Někteří západní autoři též
kritizují Západ, zejména USA, že prý i v samotném Rusku rozněcují
aktivity, které by mohly vést k další „barevné revoluci“. To prý jen posiluje
strach a ohrožení v Kremlu.
Chudák Kreml, tato citlivá
kolektivní bytost z mytologie části západní politologie, se evidentně
pořád něčeho bojí: tu Spojenými státy osnované oranžové revoluce pod praporem
dekadentních demokratických požadavků, tu obklíčení vojenskou aliancí demokratických zemí Západu, tu ubližování Rusům
mimo své hranice, tu ponižování hrdého ruského národa.
Musíme se tedy prý snažit, aby se
ponížené Rusko (které mimochodem i po rozpadu svého sovětského impéria zůstává největším
státem na planetě), necítilo ještě více ponížené a ohrožené, než už se chudák
cítí. A když si někde chce urvat kus jiné země, snažme se ho pochopit. Vždyť i
Otesánek měl maminku a tatínka jistě v jádru rád, a když je spolknul,
nemohl si prostě jen pomoci.