Prezidenta
Miloše Zemana lze kritizovat za leccos, ale výtky, které se snesly na jeho
hlavu kvůli jeho kritice postupu České národní banky při oslabování české měny
vůči euru, a zejména kvůli jeho slovům, že do bankovní rady najmenuje lidi více
nakloněné přijetí eura, je dost pokrytecká.
Ústava dává
prezidentovi právo vybírat členy bankovní rady, včetně guvernéra ČNB, bez
souhlasu jakékoliv jiné instituce. Nejspíš je to chyba, protože málokde má
hlava státu takovou výjimečnou pravomoc, ale není to chyba Zemana, nýbrž tvůrců
ústavy. A také současných parlamentních politiků, kteří mají možnost jmenování
členů bankovní rady upravit tak, aby kupříkladu odpovídalo proceduře jmenování
ústavních soudců, kde prezident kandidáty navrhuje a Senát schvaluje.
Do doby, než
se tak případně stane, je kritika Zemana za jeho výroky na adresu ČNB i jeho
náznaky o tom, koho v bankovní radě
chce či nechce, poměrně licoměrná. Naše ústava, tím že svěřuje do rukou
prezidenta rozhodování o složení bankovní rady, totiž de facto činí
z prezidenta jednoho z aktérů monetární politiky.
Mohli bychom
samozřejmě argumentovat, že prezident by se měl či mohl dobrovolně omezovat ve
svých výrocích na adresu měnové politiky—a to právě proto, že má značné slovo
ve výběru lidí, kteří jsou za měnovou
politiku odpovědní. Jenže ústava, ani žádný další zákon prezidentovi
zdrženlivost nepředepisují. A neexistují ani jakési nepsané zvyklosti.
Víme, že
když se Zemanova vláda kdysi pokusila omezit právo prezidenta Havla jmenovat
guvernéra ČNB podle svého uvážení, ten se obrátil k Ústavnímu soudu a vyhrál. Víme také, že
prezident Klaus se nikdy neskrýval svým odporem k euru, a do bankovní rady
najmenoval výrazné euroskeptiky. Proč tedy nyní omlacovat Zemanovi o hlavu, že
coby proevpropský politik, přesvědčený o užitečnosti i politické symbolice
společné evropské měny, chce najmenovat do bankovní rady lidi, kteří budou pro
zavedení eura?
Někdo může
namítnout, že Zeman by neměl své záměry veřejně předem vyhlašovat, nebo že by
měl využít svého práva mlčet v otázce intervencí ČNB proti koruně. Jenže
jelikož ústava, jak už bylo řečeno, de facto činí prezidenta tvůrcem charakteru monetární politiky
tím, že mu dává do rukou výběr lidí, kteří ji řídí, není zcela jasné, proč by
měl mlčet prezident, když se členové současné bankovní rady netají svými záměry
dál oslabovat korunu a svým skepticismem vůči euru.
Možná by se
prezident mohl zdržet veřejných spekulací, že bankovní rada korunu oslabuje,
protože tím oddaluje možnost přijetí eura, což by v konečných důsledcích
oslabilo ČNB, která by se tak stala „podřízenou“ Evropské centrální bance.
Zdržet by se
těchto výroků mohl nejen proto, že se taková motivace dá těžko dokázat, ale
také proto, že současní členové bankovní rady přeci dobře vědí, že jejich
(ne)jmenování má plně v rukou prezident. Pokud záměrně oddalují
s pomocí intervencí proti koruně přijetí eura, dělají to coby „Klausovi
pohrobci“ mnohem spíše z ideologických důvodů, než proto, že by chtěli
proti ECB chránit postavení ČNB, v jejíž radě za pár let tak jako tak
nebudou, pokud bude prezidentem Zeman.
Celá věc je
v rukou parlamentních politiků. Pokud si nepřejí, aby k třenicím mezi
prezidentem a ČNB docházelo, mohou problém vyřešit jednoduchou ústavní úpravou.
Do doby, než tak případně učiní, jsou útoky na Zemana za to, že ve světle svých
pravomocí vůči ČNB odmítá k její politice mlčet, dost nespravedlivé.
Novinky, 6.3.2015