Někteří
představitelé sociální demokracie už nějakou dobu bojovně upozorňují, že přítomnost
miliardáře a podnikatele Andreje Babiše ve vládě představuje vážný střet zájmů,
a že je s tím nutné něco dělat. Premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka ale
nedávno argumentoval, že se Babiš na zasedáních vlády zdržuje hlasování v
případech, kde by ve střetu zájmů mohl podle zákona být.
Obavy tím
nerozptýlil, jak bylo zřejmé i z některých výroků čelných sociálních
demokratů na právě proběhlém sjezdu strany. Jelikož Sobotka potřebuje stát
v čele vlády, aby nepadl uvnitř vlastní strany, je jeho jisté
bagatelizování problému pochopitelné. Jelikož se ovšem nakonec střetu
s Babišem stejně nevyhne, zbytečně oslabuje pozici ČSSD, když odvádí
pozornost od podstaty věci.
Na jedné
straně se opravdu může zdát, že když se Babiš zdrží hlasování ve vládě
v případech, kde by mohl být ve střetu zájmů, žádný formální problém
neexistuje. Jenže Babiš se v největším konfliktu zájmů ocitá nikoliv kvůli
tomu, jak hlasuje či nehlasuje, ale kvůli tomu, že ve funkci ministra financí a
místopředsedy vlády pro ekonomiku má—už z podstaty své funkce—enormní vliv na český finanční systém,
v němž funguje jeho podnikatelské impérium.
Babiš nemusí
hlasovat ani jednou, a přesto všechny banky v této zemi, které poskytují
úvěry i jeho firmám, vědí, kdo je
ministr financí. To samé platí o státních zakázkách, jakkoliv Babiš opakuje, že
jeho firmy ze stáních zakázek profitují jen minimálně. Zcela absurdní pak je,
že člověk, který má pod palcem daňovou správu celé země, zároveň vlastní obří
firmu, kterou mají finanční úřady kontrolovat. A že při takové kumulaci
politické a ekonomické moci mu stát benevolentně dovolí ještě budovat i
mediální impérium.
Bohužel tuto
potenciálně nebezpečnu frašku umožňuje ČSSD. Někteří její představitelé si sice
mohou– spolu s některými politickými komentátory–libovat, jaké že nám to
tu konečně vykvetlo stabilní koaliční vládnutí, jenže tato koalice legitimizuje
potenciálně největší tunel v českých polistopadových dějinách. Už proto,
že ten vede nejen do ekonomiky, ale i do politiky a do médií.
Je založený
na předstírání, že s pomocí jedné menší strany spolu vládnou dva větší
politické subjekty, z nichž jeden je snad poněkud méně standardní. Ve
skutečnosti ČSSD nespoluvládne
s politickým subjektem, ale s oligarchou, jehož hnutí, jak ukázal i
jeho nedávný sjezd, je jen jeho osobním komparsem, a jenž si z českého
státu postupně dělá servisní agenturu pro svoje podnikatelské aktivity.
ČSSD by
proto měla obludný Babišův konflikt zájmů jasně rozkrýt a pojmenovat. A to tak,
aby mohla srozumitelně vysvětlit svůj případný odchod ze svazku s Babišem i občanům,
kteří ho naivně podporují po předešlých selháních stranické politiky u nás,
jakož třeba i politickým filozofům, kteří sice dříve radili ČSSD, ale nyní optimisticky soudí,
že ANO „přeskakuje byrokratické modely jednání a navyklé způsoby myšlení
v politice, jakkoliv tím někdy ohrožuje dělbu moci“. Co na tom, že tunel, který narušuje dělbu
moci, vede do samotného nitra demokracie.
Není přitom moc
času, protože Česká republika se postupně mění v politickou divizi Babišova
Agrofertu, přičemž Babiš ještě ani nedosáhl na nejvyšší politické mety. A ve firmách, jak známo, si na demokracii
nehrají. Zvlášť když firmu vlastní jen jeden člověk, který demokracii považuje
za žvanírnu.
Právo, 18.3.2015