Česká republika má
novou koncepci zahraniční politiky. Z pracovní verze, která se rodila na
ministerstvu zahraničí pod taktovkou náměstka Petra Druláka, zmizely některé formulace, které oslabovaly
důraz na lidská práva. Podle různých zpráv do konečného znění textu zasáhl sám
premiér Bohuslav Sobotka, který do něj vrátil nejen již zmíněný důraz na lidská
práva v české zahraniční politice, ale také jasnější vyjádření našeho
spojenectví se Spojenými státy, jakož i formulaci, která definuje Rusko jako zemi,
která zásadním způsobem destabilizuje bezpečnost v Evropě.
Mohlo by se tedy
zdát, že česká zahraniční politika se po ročním experimentování vrátí zpět ke
svým havlovským tradicím, jejichž osu tvoří důraz na atlantickou spolupráci,
ostražitost k Rusku a důraz na lidská práva ve vztazích s autoritářskými
zeměmi, ať už jsou to ekonomičtí tygři nebo země spíše obchodně nezajímavé.
Bohužel českou
zahraniční politiku nedefinuje jen ministerstvo zahraničí, popřípadě vláda, ale
důležitou roli v ní hraje též prezident
republiky, jehož pravomoci v zahraniční politice jsou definovány ústavou.
Ta je ovšem právě v pasážích, které se týkají dělby moci mezi vládou a
prezidentem dost mlhavá, což dává prezidentovi značný prostor k tomu, aby,
bude-li chtít, jakoukoliv smysluplnou koncepci vládní zahraniční politiky de
facto poškozoval anebo přímo sabotoval.
Shodou okolností se
v době, kdy ministerstvo zahraničí připravovalo novou koncepci zahraniční
politiky, také diskutovalo o možných ústavních změnách, které by zpřesnily pravomoci
prezidenta. Návrh připravený pod taktovkou ministra pro legislativu Jiřího
Dienstbiera se zaměřil na některé důležité pravomoci prezidenta, kupříkladu
jeho postup při jmenování vlády nebo členů bankovní rady České národní banky.
Pravomoci prezidenta v zahraniční politice se ale nijak zpřesnit
nepokouší.
To ovšem nejspíš
znamená, že i nadále budeme svědky přinejmenším dvouhlavé zahraniční politiky,
v níž vláda a prezident nemluví vždy stejným hlasem. A budeme i nadále
svědky toho, že prezident bez jakékoliv větší konzultace s vládou pronáší
výroky, které jsou buď v přímém rozporu s vládní politikou nebo
nemají vládní požehnání. Příkladem mohou být prezidentovy výroky zpochybňující
sankce vůči Rusku, k nimž se vláda zavázala v rámci Evropské unie.
Anebo prezidentovy nedávné výzvy k vojenskému útoku na Islámský stát,
které vláda nijak předem neprojednávala.
Je samozřejmě možné
namítnout, že ústava i v současné podobě není úplně nejasná. Prezidentovo
vystupování v zahraniční politice je takzvaná kontrasignovaná pravomoc,
z čehož vyplývá, že by veškeré jeho zahraničně-politické iniciativy,
včetně významnějších projevů, mely teoreticky být schváleny vládou. Jenže
neexistují sankce, které by prezidenta ke spolupráci s vládou donutily, a
navíc k některým důležitým zahraničně-politickým krokům, jako je jmenování
velvyslanců či sjednávání mezinárodních smluv, je potřeba přinejmenším
prezidentův souhlas. Prezident tak může ministerstvu zahraničí nebo vládě
znepříjemňovat život, pokud by vláda příliš striktně vyžadovala, aby prezident do posledního písmene dodržoval
literu ústavy, která ho teoreticky činí v zahraniční politice závislým na
vládě.
Koncepce zahraničí
politiky tedy zůstane do značné míry jen na papíře, protože Miloš Zeman si bude
navzdory nedávným snahám zavést pravidelné schůzky ústavních činitelů, kteří
mají nějaké slovo v zahraniční politice, dělat v podstatě, co chce. A
naši spojenci nás nebudou posuzovat podle toho, co je napsáno v jistě
pěkné koncepci zahraniční politiky, na které vládní činitelé tak dlouho
pracovali, ale podle konkrétních výstupů. A ty budou bohužel stejně matoucí
jako dosud.
ČRo Plus. 1.4.2015