Jeden
význačný český intelektuál mi nedávno napsal, že USA svými akcemi
rozvrátily Irák, Sýrii a Lybii a de facto tak stvořily islámský fundamentalismus. Jelikož tento výrok docela
dobře shrnuje stěžejní argumenty současného českého antiamerikanismu, stojí za
bližší rozbor.
Začněme
Irákem. Je pravda, že neokonzervativní Budhova administrativa ospravedlnila
invazi do Iráku argumenty o potřebě zničit zbraně hromadného ničení, které se
nakonec nenašly. Nejspíš tedy lhala, což je neomluvitelné. A problematické také
je, že k invazi neměla jednoznačný mandát Rady bezpečnosti OSN.
Je ovšem
také pravda, že Sadám Husajn opakovaně porušoval rezoluce RB OSN, vraždil po
tisících svoje odpůrce a použil chemické zbraně proti iráckým Kurdům. Bylo to
dostatečný důvod k vojenskému zásahu nebo ne?
Ti, kdo dnes
argumentují, že americká invaze Irák rozvrátila, mají do jisté míry pravdu.
Američané jsou evidentně lepšími válečníky než vývozci demokracie do
kulturně odlišných zemí. Představa, že
se jim podaří v Iráku vytvořit vzorovou demokracii podobně jako kdysi
v poraženém Německu nebo v Japonsku, narazila na reálie islámského
světa. Je ovšem třeba si připomínat, že přesvědčení neokonzervativců o možném
vývozu demokracie pramenilo z úspěšného vývozu demokracie Amerikou po 2.
světové válce.
USA naneštěstí
nedokázaly vytvořit v Iráku stabilní ekonomické a politické poměry. Hodně
se připomíná, kolik nevinných civilistů přišlo o život nejen během samotné
invaze, ale hlavně pak v důsledku rozvratu a nástupu teroristických
skupin. Tyto oběti na životech a utrpení nemá smysl relativizovat, ale kritici
by v zájmu objektivity neměli opomíjet, co předcházelo. Saddámův režim byl
vskutku vražedný.
V iránsko-irácké
válce od roku 1980 do roku 1988 bylo zabito více než jeden a půl miliónu lidí! Nevzrušuje
to západní kritiky USA jen proto, že mrtví byli Arabové a Peršané? Desetitisíce
domácích odpůrců pozabíjel v Iráku Saddám Husajn. Mnoho obětí měl i jeho
útok na Kuvajt v roce 1990, který USA ukončily s řádným posvěcením RB
OSN v tzv. první válce v Zálivu, po níž se stáhly spět.
Jinými slovy
, když USA provedly invazi do Iráku v roce 2003, nešlo o žádný mírumilovný
a stabilní ráj na zemi. A není pravda, že USA stvořily touto invazí islámský fundamentalismus. Intervence
ostatně byla (i když méně než před tím invaze v Afghánistánu), sama–možná
pomýleně–reakcí na teroristický útok fundamentalistů z 11. září 2001.
Fundamentalisty
nestvořila ani první americká invaze
v Zálivu v roce 1991. Je sice pravda, že al Kajdá se zřejmě začala
formovat v reakci na tuto invazi, ale samotná al Kajdá navázala na
existenci ozbrojených fundamentalistických islámských hnutí, s jejichž
vznikem měly USA jen málo společného.
Když už
bychom chtěli argumentovat, že islámský fundamentalismus byl vlastně stvořen
zvenčí (a nikoliv tedy z důvodů, které mají spíše co do činění se stavem
současného Islámu a jeho problematického vztahu k západní modernitě
obecně), pak k němu přispěl jak izraelsko-palestinský konflikt, tak—a to
mnohem více–kupříkladu sovětská okupace Afghánistánu, která pomohla stvořit
Talibán a další radikální fundamentalistické skupiny.
Americká
invaze do Iráku bez řádného posvěcení RB OSN byla chyba a ještě větším amerických selháním byla
neschopnost z Iráku udělat stabilní zemi, a i proto lze samozřejmě do jisté míry vinit
Američany i ze současné situace v Sýrii. Rozvrat v Iráku umožnil
nástup Islámského státu i v Sýrii, jakkoliv bychom mohli zároveň argumentovat,
že ho možná umožnilo–podle mnohých
neprozřetelně předčasné–stažení amerických pozemních sil z Iráku.
Pokud ale
jde o samotný konflikt v Sýrii, jsou konstrukce obviňující opět převážně
jen USA dost přitažené za vlasy. Proti diktátorovi Bašárovi Al-Assádovi
povstala část syrské společnosti pod vlivem arabských jar. Ani to syrské, ani
to egyptské, tuniské, atd. nebyly Amerikou či Západem přímo organizovány, jisté ovšem je, že Západ musel nějak reagovat
na hrozby masakrů či genocid ze strany obklíčených diktátorů.
Jak známo
USA zvažovaly v Sýrii ve světle masakrů Assadových odpůrců a obrovské vlny
utečenců vojenskou intervenci, ale Obama ji pod ruským tlakem nakonec
„odpískal“. Rusové přitom byli proti intervenci v Sýrii zejména proto, že
tam mají námořní základnu. Tisíce mrtvých na obou stranách konfliktu jim byly, zdá
se, lhostejné.
Možná bychom
se mohli spíše provokativně ptát, zda bylo dobře, když USA nakonec v Sýrii
vojensky nezasáhly a Assáda nesvrhly. S jejich pozemními silami
v Sýrii by tam žádný Islámský stát dnes nebyl, a nejspíš by nebyl ani v Iráku, protože by
americké pozemní síly v Sýrii nepochybně nakonec zasáhly už jen proti
zárodkům IS v Iráku.
Ještě
umělejší je konstrukce vinící USA z rozvratu vLybii. Tam se „arabské jaro“
zrodilo též bez nějakého velkého „postrkování“ ze strany Západu či USA. Nicméně
když hrozilo nebezpečí, že diktátor Kaddáfí
zmasakruje povstalce i s pomocí leteckých sil, vstoupila pod tlakem žádostí o
pomoc ze strany lybijské opozice do konfliktu jako první francouzská bojová
letadla. Letecké síly ostatních zemí se připojily později. Západní státy přitom podpořily povstalce zejména tím,
že si vynutily dodržování rezoluce číslo 1973 Rady bezpečnosti OSN o
bezletové zóně nad Libyí.
Argumenty rozvášněných antiamerikanistů jsou tedy opět
stejně povrchní jako v případě Sýrie a částečně i Iráku. Argumentují současným
rozvratem, aniž by dodali, že Kaddáfí byl masový vrah odpovědný za povraždění
tisíců svých odpůrců. Současný rozvrat tak není jen dílem „neuvážené“ západní
vojenské intervence, ale i předešlých poměrů.
Stejně tak, jako kritici argumentují, že se Západ pod
vedením USA neměl do situace v Lybii vůbec vměšovat, mohli bychom argumentovat,
že současný rozvrat souvisí s tím, že se
nevměšoval dostatečně. Tedy že neprovedl pozemní intervenci a
nevytvořil—poučen selháními v Iráku–stabilní vládu a poměry.
Novinky, 3.4.2015