Andrej Babiš
chtěl heslem svého hnutí ANO „Nejsme jako politici“ před volbami do Poslanecké
sněmovny v roce 2013 sdělit veřejnosti otrávené politickým šlendriánem, že
stát na různých úrovních mohou lépe než profesionální politici spravovat lidé se štítem takříkajíc neumazaným
politikou a s ní spojenou korupcí.
Hnutí ANO se
skutečně podařilo přivést do politiky jak ve volbách do Sněmovny, tak ve volbách komunálních
přivést řadu nových tváří. Jenže se ukázalo, že si poslanci, ministři,
zastupitelé na místní úrovni, popřípadě
starostové a primátoři z hnutí ANO
dlouho nevystačí s předstíráním, že ačkoliv jsou nyní v politice,
nejsou politiky. Už proto, že další líbivé heslo z dílny ANO, „prostě to
zařídíme“, lze v naprosté většině případů uvádět v praxi jen ve
spolupráci s koaličními partnery.
Kdyby ANO
vládlo na centrální i komunální úrovni většinově samo, možná by opravdu mohlo
předvést, že je možné stát, město nebo obec za určitých okolností řídit
efektivně jako firmu. Jenže tam, kde je nutná koaliční spolupráce, začíná
politika v čisté podobě. Pokud chtějí být lidé zvolení na různých úrovních
za ANO úspěšní, musejí se tedy chovat politicky.
Některým se
to zatím daří, přičemž příkladem je sám Babiš, který ukazuje dobré politické
instinkty. Některým se to ovšem daří méně, a některým téměř vůbec.
Nejvýraznějším
příkladem těch, kdo přechod z firemní či občanské sféry do politiky
nezvládli, a už asi nezvládnou, je
pražská primátorka Adriana Krnáčová. Vlastnosti, které ji dobře sloužily
coby občanské aktivistce–například ostrý jazyk a nekompromisní postoje—se
ukazují jako problém při hledání nutných kompromisů s politickými a obchodními partnery.
Když byla
Krnáčová ještě výkonnou ředitelkou české pobočky Transparency International
nebo jednou z tváří občanské iniciativy Veřejnost proti korupci, občasné
používání nadávky „debil“ na adresu některých firem spolupracujících
s Prahou na výstavbě tunelu Blanka by jí zřejmě prošlo. V politice
vzbudilo spíše rozpaky, protože vytvářelo už dopředu příkopy mezi Prahou,v
jejímž čele Krnáčová stanula, a firmami, na jejichž spolupráci závisí dostavba
tunelu.
A zároveň
tato slova až příliš prozrazovala frustraci z toho, že některé věci se
prostě jen tak „nezařídí“. Je třeba jednat, jakkoliv některá selhání firem
budujících tunel Blanka mohou nakonec mít dohru u arbitráže či soudů.
I za
poslední kontroverzí, kterou Krnáčová vyvolala, je zřejmě především politická
nezkušenost. To, že se primátorka pokusila dospět k vyřešení sporu o
předražený pronájem Škodova paláce městem tak, že se dohodla po konzultacích
s vlastníkem paláce využít k dosažení smíru právní firmu zastupující
vlastníka, nebylo téměř jistě způsobeno korupčními pohnutkami, ale spíše snahou
najít jakousi „nepolitickou“ zkratku, která by řešení problému urychlila.
Jenže
„zkratky“ mohou v politice, kde na vše dozírá opozice a často i koaliční partneři,
být po právu nahlíženy jako netransparentní nebo jako projevy politické
arogance těch, kdo je za zády ostatních dojednali. Ve firmě, která se nemusí
ohlížet na voliče, by možná taková „zkratka“
v konečném součtu vynesla Krnáčové úspěch, jenže na pražském
magistrátu pod ní oprávněně rozhoupla primátorské křeslo.
V politice
je důležité cosi, co se v některých sportovních odvětvích nazývá
„uměleckým dojmem“. Krnáčová je příliš přímočará na to, aby se „uměleckým dojmem“
zdržovala, což se projevilo nejen ve zmíněných kauzách, ale třeba i v její
neochotě příliš se zdržovat oficialitami a diskusemi ve vztazích s členy
pražského zastupitelstva. V hodnocení za
„umělecký dojem“ se tudíž propadla už tak hluboko, že její další setrvání ve
funkci primátorky (což je ze všeho nejvíc funkce politická, nikoliv expertní či
technická) se postupně stává neúnosným jak pro Prahu, tak pro hnutí ANO. Politik
Babiš už to nejspíš dobře ví.
ČRo Plus, 15.4.2015