Gordickým uzlem současné evropské
levice je podle Jana Kellera, jak se postavit „k dosavadnímu způsobu
globalizace“ (Právo, 15.4. 2015).
V tom má nepochybně pravdu.
Otázkou ovšem je, zda evropská levice
má na vybranou jen ze dvou možných postupů, které popisuje Keller. Tedy se buď
zaměřit na vítěze globalizace, kterých je prý zhruba jen třetina, a navíc
levici moc nepotřebují, nebo na dvě třetiny těch, kdo na globalizaci zatím prodělávají.
Aby levice zabodovala u oněch dvou třetin evropské
veřejnosti , která na globalizaci prodělává, musela by je prý přesvědčit, že
jim dokáže pomoci. Kupříkladu tak, že nedopustí, aby globalizací už beztak oslabený
sociální stát musel zbytek svých zdrojů dělit mezi domácí sociálně křehké
vrstvy a nové vlny migrantů, kteří k nám prchají.
V čem je ale takový obranářský postoj, jehož
projevem má být i posilování národních a antiimigračních bariér, ještě
levicový? Vždyť podobně argumentuje kupříkladu Národní fronta Marine Le Penové–až
na to, že to dokáže dělat mnohem přesvědčivěji než levice. A stávající sociální
stát přitom nijak nezatracuje.
Co když je tedy skutečným gordickým uzlem levice
především otázka, zda je možné dosavadní způsob globalizace změnit?
Vždyť „dosavadní způsob globalizace“ existuje i proto,
že levice v posledních desetiletích pod náporem neoliberalismu zcela
rezignovala na svoji reformně-pokrokovou agendu. Kdyby nerezignovala, byly by
součástí jejího programu radikálně-reformní návrhy na oddlužení evropských
států, vytvoření evropské fiskální a sociální politiky, zákaz daňových rájů, účinnou regulaci kapitálu atd.
Slyšíme, že k tomu evropská levice nemá
dostatečnou politickou sílu, a i proto, prý v zájmu zachování Evropské
unie, raději podporuje konzervativní fiskální politiku Německa. Jenže co když
prohrává s pravicí právě proto, že už téměř dvě desetiletí nedělá nic jiného,
než jen brání zbytky sociálních
vymožeností, které ještě coby významná reformní síla kdysi prosadila
v evropských národních státech?
Globalizace se nedá zastavit, protože je poháněna
globálně fungujícími technologiemi, které už nikdo neodčaruje, ani se před nimi
neschová za národní hranice. Toto populistické fantazírování může levice
přenechat extrémní pravici.
Místo toho by
měla přesvědčovat evropskou veřejnost, že „dosavadní způsob globalizace“,
v němž nadnárodní korporace obcházejí národní státy, změnit lze, jakkoliv
se zdá být v souboji s globálně fungujícím trhem lokálně fungující
politika bezmocná. EU je ale největší ekonomickou entitou na světě, a je tak jisté, že kdyby evropské levicové strany
dokázaly společně prosadit na
evropské úrovni výše zmíněná řešení, výrazně to změní i dosavadní způsob
globalizace.
Kapitalismus, i na globální úrovni, může být buď dobrý
sluha nebo zlý pán. Dobrým sluhou se může stát, když se levici podaří s pomocí
skutečně reformní politiky přesvědčit dostatek voličů, že i na globální úrovni
lze postupně prosadit model, s jehož pomocí levice kdysi významně
humanizovala národní tržní hospodářství do podoby západoevropských
sociálních států.
Přijmout defétistickou tezi, že se „zlý pán“ definitivně
vymknul kontrole, a my s tím nic nenaděláme, takže jen nanejvýš můžeme
bránit ty, kterým nejvíc ubližuje, s pomocí nahnědlé agendy vypůjčené od evropských
nacionalistů, činí levici zbytečnou.
Právo, 18.4.2015