Evropská unie se snaží nalézt
společné řešení katastrofální situace v jižních zemích Unie, kam prchají
přes Středozemní moře ročně statisíce uprchlíků, přičemž v poslední době
jich při plavbě přes moře stovky utonuly.
Čeští politici se
v diskuzích o možné společné evropské politice ve vztahu k uprchlíkům
doposud kroutili jako žížaly čerstvě vytažené ze země.
I před nadcházejícím mimořádným
summitem EU k uprchlické kalamitě tak zopakoval český ministr zahraničí
Lubomír Zaorálek, co už jsme v poslední době mnohokrát slyšeli: věc prý nevyřeší „dokonalý
systém“ distribuce uprchlíků do zemí EU, ale jen změna situace přímo v
těch zemích, odkud se uprchlíci snaží do Evropy dostat. Do těchto zemí je prý
třeba vrátit fungující instituce a zabránit tomu, aby se z nich masově utíkalo.
Je také třeba nenahrávat naší přílišnou ochotou přijímat uprchlíky pašerákům,
kteří uprchlíky do Evropy dovážejí.
Zaorálek
a další čeští politici ovšem míchají jablka s hruškami. A dělají to
schválně, aby zastřeli českou neochotu podílet se coby člen EU na přijetí
proporcionálního počtu uprchlíků, kteří už jsou v Evropě.
Je
totiž jasné, že situaci v rozvrácených zemích se nepodaří změnit rychle. Čeští
politici přitom nedokážou odpovědět bez vytáček ani na otázku, zda by se naše
země přímo účastnila stabilizace rozvrácených zemí. Přímo prý nespíš ne, musí
se to zvážit, ale pošleme peníze. Už jsme prý poslali 100 miliónů korun…
Kdyby
řekli, že do budoucna budeme usilovat o stabilizaci rozvrácených zemí, aby
odtamtud nemuseli lidé masově prchat, ale že si zároveň uvědomujeme, že je to hudba
budoucnosti, a proto nyní plně přijmeme svůj díl odpovědnosti jak za přijetí
proporcionální části uprchlíků, kteří už jsou v Evropě, tak za pomoc při
učenější ochraně evropských hranic v zemích nejvíce zasažených přílivem
uprchlíků, byla by to jasná řeč.
Jenže
přímé řeči se od českých politiků nedočkáme. Jakmile se novináři zeptají
kupříkladu na to, kolik uprchlíků z těch, co už jsou v Evropě,
zejména v Itálii, je Česká republika připravena přijmout, spustí se
kolovrátek o potřebně „systémových“ opatření. Co na tom, že na to se jich ale v
současné situaci Brusel a italská vláda neptají.
Pokud
se Češi budou nadále vykrucovat, pak bychom si měli otevřeně odpovědět na
otázku, zda chceme vůbec být v EU, která má společné vnější hranice. Česko
praktikuje jednu z nejméně vstřícných politik vůči uprchlíkům a
přistěhovalcům v celé Evropě. Není ale možné od ostatních jen brát, a když
pak oni čelí humanitární krizi, tvářit se, že se nás to netýká.
Víceméně
xenofobní přistěhovalecká politika, kterou Česko ve srovnání s většinou
ostatních zemí EU zatím praktikovalo, je ostudná i v konfrontaci s posledními údaji, podle kterých se
prudce zvyšují počty Čechů pracujících v ostatních zemích EU. Jsou jich
statisíce, což jistě pomáhá jim i domácí ekonomice. Komu jsme ochotni pomoct
my?
Novinky, 21.4.2015