Vláda České
republiky nedávno schválila v souladu se svým programovým prohlášením
novou koncepci působení České republiky v Evropské unii. Jak nyní vysvětluje
v médiích státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza, cílem
vlády je vrátit Českou republiku do epicentra evropské integrace.
Máme prý být
zemí proevropksou a v evropských záležitostech aktivní. Jednou
z klíčových priorit vlády je prý příprava země na přijetí eura. Proto prý
povede důkladnou veřejnou diskusi o dopadech členství v eurozóně na naši
zemi tak, aby připravila prostor pro budoucí politické rozhodnutí o vstupu.
Pokud jde o
další působení České republiky v Unii, přinejmenším na papíře tak vše vypadá slibně. Když k tomu
přidáme skutečnost, že premiér Bohuslav Sobotka se při své nedávné návštěvě
Berlína prohlásil za eurofederalistu, a že eurofederalistou je podle svých vyjádření už dávno i prezident
Miloš Zeman, zdálo by se, že se ze země, která za předešlých vlád nenechala na
Unii nitku suchou, stává přímo jeden z tahounů evropské integrace.
Bohužel, jak
to u nás bývá, prohlášení a řeči politiků jsou jedna věc, zatímco realita je
věc druhá. Začněme eurem.
Vládě
v podstatě nic nebrání v tom, aby místo obecných řečí, že „povede
důkladnou veřejnou diskusi o dopadech členství v eurozóně na naši zemi
tak, aby připravila prostor pro budoucí politické rozhodnutí o vstupu“, sama
proces vstupu do eurozóny spustila. Jenže, jak víme, proti rychlému vstupu do
eurozóny se staví ministr financí a předseda hnutí ANO Andrej Babiš. A ani
nejsilnější vládní strana, sociální demokracie, neoplývá ve vztahu k rychlému přijetí
eura nadšením.
Realita je
taková, že česká vláda nejen opatrně vyčkává, jak dopadne řecká krize, ale také
se bojí veřejného mínění, které se staví proti zavedení eura. Její postoj se
nijak neliší od postojů vlád předešlých, které ovšem alespoň netvrdily, že jsou
prvoplánově proevpropské.
Vládní
postoj se dá charakterizovat jako „opatrnictví“. Do ničeho se nežeňme,
vyčkejme, uvidíme.
Bude se tedy
prý vést diskuse o dopadech členství v eurozóně s tím, že rozhodnutí
má udělat až vláda příští. Toto přenášení odpovědnosti za krok, k němuž jsme se
zavázali v přístupové smlouvě s Unií,
na příští vládu, je jen bohapustý alibismus.
Údajně
proevpropská vláda, která chce, aby naše země byla v epicentru evropské
integrace, také pěkně ukazuje, jak si naše intenzivnější členství v Unii
představuje, když rezolutně odmítá návrhy Evropské komise na distribuci
uprchlíků, kteří zaplavili jižní země Unie, na základě závazných kvót.
Solidarita s uprchlíky prý má být dobrovolná, prohlásil Sobotka společně se
slovenským premiérem Robertem Ficem.
Kdyby si
takto solidaritu vykládaly bohatší země, z jejichž příspěvků dostáváme
v evropských fondech stamiliardy korun, možná by příště také mohly
odmítnout přispívat do rozpočtu Unie podle pevných pravidel, a namísto toho
přispívat jen „dobrovolně“ podle toho, jaks e jim to zrovna hodí a co si podle průzkumů myslí jejich občané. Asi by se
u nás okamžitě spustil dost velký pokřik o tom, jak takováto nesolidární Unie
ztrácí smysl.
Když
k našemu kličkování okolo přijetí eura a odmítání solidarity
s unijními zeměmi zaplavenými uprchlíky přidáme občasná nesolidární
prohlášení českých politiků o unijních sankcích vůči Rusku, nebo postoje
českého prezidenta, který unijní politiku vůči Rusku v podstatě aktivně
sabotuje, pak nám nezbývá než konstatovat, že nová koncepce působení České
republiky v Unii je–stejně jako nedávná koncepce zahraniční politiky—jen další
kus papíru.
ČRo Plus, 13.5.2015