Mimořádná
schůze Poslanecké sněmovny k uprchlické krizi byla názorným příkladem
toho, že krize je do jisté míry důsledkem cynického zneužívání tohoto problému
politiky. Chvílemi se mohlo zdát, že právě na českých hranicích, nikoliv v jižní
Itálii, se šikují desetitisíce uprchlíků, kteří se chystají zaplavit naši zemi.
Není jistě
náhodou, že neagresivněji–místy na hranici rasismu–se vyjadřovali politici
stran, které si u nás momentálně ani neškrtnou. Jejich snahy vydolovat nějaký
ten politický bodík děšením veřejnosti jsou tragikomické v zemi, kam se na rozdíl od některých jiných uprchlíci masově nehrnou a
nepohrnou.
Shodou
okolností se debata o uprchlících v PS konala v době, kdy kvůli nesouhlasu obcí s vyplacením
doplatku na bydlení hrozí, že až 17 tisíc českých občanů v nouzi by mohla
postihnout ztráta střechy nad hlavou. Kvůli tomu, aby tisíce našich spoluobčanů neskončily jako
bezdomovci, ale nikdo mimořádnou schůzi PS nesvolává. Nejspíš i kvůli tomu, že
nemálo z těchto lidí jsou Romové, kteří byli nejvděčnějším terčem domácí
xenofobie až do doby, než se na obzoru objevili běženci.
Uprchlická vlna je jistě problém. Naše země k jejímu
řešení ale nepřispěje hysterickými špektákly.
Může přispět především konstruktivními postoji na dvou úrovních:
demonstrací solidarity s nejvíce zasaženými zeměmi EU a podporou i náměty pro
smysluplná celoevropská řešení.
Pokud jde o solidaritu, je nutné se v rámci EU
podělit o uprchlíky, kteří už v EU jsou. A zároveň pomoci nalézt Evropě
způsob, jak a kam vracet ty, co jsou jen nelegálními ekonomickými migranty.
V této souvislosti si EU bude muset především
položit otázku, zda a jak vytvořit na severním pobřeží Afriky pás území, které
bude EU přímo či nepřímo kontrolovat. A jak vytvořit skutečné vnější hranice EU, k čemuž ovšem musejí aktivně přispět i
země, jako je ČR, které mají to štěstí, že takové hranice nestřeží.
Zároveň by pomohlo, kdyby evropští politici přestali
problém uměle zveličovat a zneužívat,
jak jsme to viděli i v PS. Jen pro srovnání: v USA, které mají o 200
miliónů obyvatel méně než EU, je momentálně okolo 11 miliónů ilegálních
přistěhovalců. Diskutuje se o nich, ale bez hysterie, kterou vidíme Evropě.
Mnoho z naší hysterie je tak především výrazem naší
vlastní nejistoty a slabosti, nikoliv skutečné velikosti problému, jemuž
čelíme. Možná kdyby se EU konečně shodla, že není jen souborem států a státečků, ale mocným celkem, který musí v krizích
jednat opravdu jednotně, bylo by hysterie nad několika statisíci uprchlíků,
kteří v poslední době do EU nelegálně pronikli, o poznání méně.
Kolik dalších migrantů se z miliónů, kteří by tak rádi
učinili, do EU nelegálně dostane, záleží přitom jen na schopnosti EU dohodnout
se na opravdu účinné ochraně vnějších hranic a společné azylové politice. ČR, jejíž politici umíněně opakují, že právě
azylová politika musí zůstat v rukou národních států, by tak EU nejvíce
pomohla, kdyby se začala chovat—inu evropsky.
Novinky, 23.6.2015