Češi si se
svými velikány nevědí moc rady. I proto bylo
jisté, že v den, kdy uplyne 600 let od upálení Jana Husa, si užijeme celou
plejádu dosti dutě znějících úvah, které jsme na téma Hus už stokrát slyšeli.
Téměř každý politik musel k Husovi něco říct, noviny musely něco
otisknout, televize odvysílat.
„Nejoriginálnější“
tak byla nakonec skoro všemi opakovaná myšlenka, že Hus už český národ tolik
nerozděluje. To je dobře, chce se říct. Problémem ale je, že to není důsledek
jakéhosi vnitřně prožitého smíření různých táborů, jak naznačovali někteří
idealisté, ale spíše důsledek lhostejnosti současné české společnosti
k jakýmkoliv „hodnotovým“ sporům. Národ dnes rozdělují „na život a na
smrt“ jiné věci, které se ovšem týkají povětšinou věcí zcela materiálních,
kterými Hus pohrdal.
Hus je
politicky nejzneužívanější postavou českých dějin. V pozdním Rakousko-Uhersku
si Husa „vypůjčili“ čeští národovci coby symbol boje za národní obrození proti
habsburským katolíkům. Na Husově odkazu
pak stavěla i první republika, jakkoliv když umírala v době okolo
Mnichova, jen málokterý z politiků se odkazem Husovy statečnosti i
neústupnosti ve věci principů skutečně inspiroval.
Komunistický
režim pro změnu udělal z Husa jakéhosi prvního komunistu. Husitství bylo
portrétováno jako boj za sociální spravedlnost a rovnost. I v tomto
případě si ale nasadil režim laťku hodně vysoko. Kdyby Hus, odmítající korupci
a prohnilost vládnoucí moci, žil v době komunistického režimu, museli by
ho popravit jako Miladu Horákovou. Anebo by se v zoufalství nad
přizpůsobivostí vlastního národa vládnoucím poměrům raději upálil sám—jako Jan
Palach.
Po pádu
komunistického režimu se Hus stal jakýmsi ideologickým zbožím v postmoderním supermarketu idejí.
Na Husa, oklikou přes Masaryka, se odkazovala i havlovská „pravda a láska“.
Nikomu příliš nevadilo, že Hus tyto pojmy používal mnohem „bigotněji“ než
humanisté Masaryk a Havel, a že pravda v náboženském smyslu, o které mluvil on,
by se v dnešní „pražské kavárně“ rozhodně nerozpouštěla snadno jako nějaká
postmoderní kostka cukru v kávě.
Jak pružně
je možné s odkazem Husa nakládat, dokazuje i skutečnost, že na druhé
straně politického spektra byl pro české bojovníky s Evropskou unií Hus
symbolem národní vzpoury proti Evropě, v níž „české“ ideje prý odhalily
prohnilost panujícího systému.
Je jakousi
typicky českou, chce se říci téměř „cimrmanovskou“ ironií, že Husovo výročí se
slaví den po svátku Cyrila a Metoděje,
které si pro změnu přivlastnili katolíci. Úvahy na téma husitství a křesťanství
oslavovaného na Velehradě v katolickém duchu se nám tak hezky během dvou
dnů mísí v jakémsi českém guláši.
Kardinál Duka
to letos podtrhl svojí tezí, že Jan Hus dneška by se necítil
být ani katolíkem, ani husitou. Chce se ironicky dodat, že se sice už nedozvíme,
čím by se Hus dnes cítil být, ale dá se předpokládat, že by s ním
dozajista měly dnešní křesťanské církve velký problém, pokud jde o restituce
církevního majetku.
A velký problém by s ním
měla i celá polistopadová reprezentace. Nejspíš by stál v čele nějaké pro
politiky hodně nepříjemné občanské iniciativy tepající různé zlořády. Tak to
ale kardinál Duka nemyslel. A většině českého národa je asi dost lhostejné, jak
Duka i čeští politici během svých povinných projevů svoje slova o Husovi mysleli.
Shodou
okolností totiž nemalá část národa začátkem července odjíždí na dovolenou.
Politické a mediální úvahy na téma Hus i Cyril a Metoděj tak většinově
sekulárnímu, a k hodnotovým žebříčkům vcelku lhostejnému národu pěkně
splývají s vůní opalovacích krémů a projevy konzumu, k nimž patří i
dnešní masová turistika. Pro mnohé je „pravoláskařství“ spíše nadávka, a upálit
by se nechali tak nanejvýš paprsky slunce na pláži.
Možná má
pravdu historik a publicista Petr Zídek, který napsal, že bez Husa by české
dějiny byly nudné a provinční. Co evidentně ne úplně domyslel, je odpověď na
otázku, jak je možné, že údajně vzrušující dějiny českého národa, k nimž
přispěl svojí vzpourou i Hus, mohly dát vzniknout národní přítomnosti tak nudné
a provinční, že všechna velká témata dnešní doby—včetně připomínek výročí Husovy
hrdinské smrti–se v českém kontextu mění v cimrmanovské karikatury a
politická klišé, která nakonec mají v horoucím létě stejnou důležitost jako
opalovací krém na chorvatské pláži.
Novinky, 7.7.2015