Premiér
Bohuslav Sobotka se nezvykle ostře ohradil proti prohlášení prezidenta
Miloše Zemana. Podle prezidentského mluvčího Jiřího Ovčáčka Zeman vyjadřuje
lítost nad tím, „že se doposud nepodařilo nalézt 30 miliónů pro Klokánky, které
pečují o české děti, třebaže částka na pomoc imigrantům bude zřejmě řádově
větší.“
Sobotka
prohlásil, že státník Zemanova formátu nemá důvod podbízet se těm nejhorším
pudům a nahrávat šíření nevraživosti vůči uprchlíkům. Vysvětlil, že problémy soukromé
organizace, která Klokánky provozuje, způsobilo jejich bývalé vedení, které se
katastrofálně zadlužilo, a že tento problém nijak nesouvisí se solidárním
českým podílem na řešení nejhorší uprchlické krize od konce 2. světové války.
Celou
záležitost bychom mohli odbýt jako jen další jiskření mezi prezidentem a
premiérem Sobotkou. Stojí ale za hlubší zamyšlení.
Především je
se třeba ptát, proč Zeman podobná prohlášení činí. Jeho odpor k přijímání
uprchlíků z islámských zemí je sice známý, ale spojení krize Klokánků
s českým přijímáním uprchlíků je
bohapustým populismem. Zeman veřejnosti podsouvá, že česká vláda by se primárně
měla starat o české děti, nikoliv o bezprizorní cizince.
Když se
politik podbízí s pomocí zavádějících argumentů nejhorším pudům, obvykle
tím něco sleduje. Musíme se tedy zeptat, čeho chce dosáhnout Zeman.
Nejpravděpodobnější
je teze, že se prezident, jehož preference kvůli sérii kontroverzí
v poslední době výrazně poklesly, snaží získat na svou stranu alespoň tu
část veřejnosti, která ho podpořila v prezidentské volbě. Skutečnost, že je
to ochoten činit s pomocí nejhrubšího populismu, naznačuje, že buď vážně
zvažuje svoji kandidaturu v roce 2018, anebo alespoň stojí o to, aby
neodešel z funkce s podobně nízkou podporou jako jeho předchůdce
Václav Klaus.
Hra na
nejhorší pudy není Zemanovi při získávání voličské přízně cizí, jak jsme se o
tom mohli přesvědčit už během minulé prezidentské kampaně, kdy cynicky rozehrál
sudetoněmeckou kartu. Je bohužel možné, že i tentokrát se té části veřejnosti,
která na strašení a demagogii slyší, zavděčí, a jeho preference vzrostou.
Nepřehlédnutelná
je v celé aféře také ostrost Sobotkovy reakce. Ta není ve věci,
v níž, jak dobře ví, má většinu veřejnosti nejspíš proti sobě, zbytečně defenzivní.
Je to státnické prohlášení, za které je třeba ho ocenit.
Snad jen
s výjimkou slov, jimiž svoji kritiku uvozuje, když mluví o „státníkovi
Zemanova formátu.“ Když totiž srovnáme
vystupování české hlavy státu kupříkladu
s chováním slovenského prezidenta Andreje Kisky, nemůže být bohužel
v případě českého prezidenta o nějakém státnickém formátu řeč.
Jinak je ale
třeba Sobotkovu reakci ocenit nejen proto, že se pokouší uvést věci na pravou
míru navzdory riziku, že velká část veřejnosti bude sympatizovat se Zemanovou
populistickou zkratkou v podobě „české děti“ versus „islámští
přivandrovalci“, ale také proto, že
premiér tímto prohlášením zase jednou odkázal prezidenta, který
opakovaně nafukuje svoji roli za meze zamýšlené pro něj ústavou, do patřičných
mezí.
Od občanů,
kterým záleží na tom, aby se česká politika netopila v bažinách
populismu a nejhorších pudů, patří premiérovi za jeho zásadový postoj poděkování.
ČRo Plus, 30.7.2015