Ve své slavné knize Ubavit se k smrti, od jejíhož prvního vydání uplynulo letos 30 roků,
varoval Neil Postman před vzrůstajícím zahlcováním lidí bezcennými informacemi
moderními médii, zejména televizí. V předmluvě se vrátil k vizím
totalitních společností z per literárních klasiků George Orwella a Aldouxe
Huxleyho, kteří ve svých románech popsali, jak se bude v totalitní
společnosti zacházet s informacemi.
Orwell viděl
v románu 1984 budoucí totalitní
systém jako prvoplánově represivní, v němž se používají nejrůznější metody
donucení a v němž vláda zakáže knihy i přístup k informacím, což
vytvoří z lidí armádu zajatců. Lidstvo bude ovládáno nenávistí. Huxley ve
svém románu Překrásný nový svět
naopak viděl jako hlavní nástroj ovládání lidstva slast. Lidé budou podle něj zahlcováni bezcennými informacemi,
v nichž nebude možné nalézt pravdu.
Postman se přiklonil k Huxleymu. Navazuje
na jeho popis modernity, v němž zaujímá ústřední místo pojem „kultura
trivialit“. Zatímco vládne utopické přesvědčení, že technologický pokrok
přibližuje civilizaci lepších zítřkům a směřuje do jakéhosi „sociálního ráje“,
ve skutečnosti televize, coby dominantní médium elektronické éry připoutává
lidi k obrazovce a předkládá jim povrchní zábavu bez hlubších myšlenek a lidé
ji přijímají a smějí se, aniž by vlastně věděli čemu.
Televizní zábava je povětšinou založena na
principu levné slasti, před níž coby před nástrojem ovládání Huxley varoval.
Mediální teoretik Ignacio Ramonet a filosof Pierre Bourdieu později přidali
k popisu vlivu televize na moderní společnost i další dimenze. Slovo,
kontext a poučená analýza jsou nahrazovány obrazy, které mají pokud možno vytvářet
instantní drama. Emoce, jež jsou obsaženy v silných obrazech, nahrazují
informace v klasickém slova smyslu. Anebo jinak: síla emoce obsažená
v obrazovém dramatu má garantovat pravdivost informace. Zprostředkovaná
emoce se v jistém slova smyslu sama stává
informací.
Proud obrazů, dramat a dalších instantních
informací, které nyní nabízí i internet, nevyžaduje od spotřebitelů aktivní
přístup. Jak ukázal ve své slavné knize Bowling
Alone (Hrát kuželky sám) už před patnácti lety americký politolog Robert
Putnam, kultura couch potato (brambůrky
na gauči) zapříčinila v předchozích desetiletích prudký pokles
v počtu fyzických projevů občanské společnosti. Lidé, kteří–alespoň v Americe—byli vychování
v kultuře občanského aktivismu a sdružování ve fyzickém prostoru, jsou
stále pasivnější. Počet občanských spolků a dalších projevů fyzického
sdružování tak v USA poklesl od nástupu televizního věku o desetitisíce.
Putnam samozřejmě ještě nemohl předvídat, že se
s nástupem internetu bude část občanských aktivit virtualizovat, tedy že se přesune do kyberprostoru. To se
vskutku masově v posledním desetiletí děje, jenže tato nová občanská
společnost nevyžaduje stejné nasazení jako ta fyzická. Dá se provozovat
s pomocí myši a klávesnice a její politické projevy, tak jak jsme je
viděli kupříkladu v arabských jarech, mají v sobě zvláštní nestálost
– stejně jako generace, která tyto virtuální „občanské aktivity“ provozuje.
Různé iniciativy nebo revolty se s pomocí dalších moderních médií
nafouknou do podoby barevných bublin, které – když prasknou – nechávají za
sebou v lepším případě institucionální tříšť, v horším prázdno.
xxx
Snadný přísun
informací s pomocí moderních médií až na domácí gauč, stejně jako
nedostatek hierarchií a kontextů v jejich nabídce, jdou ruku v ruce
s dalším novým jevem, který bychom mohli obecně nazvat nuda. Nadbytek „levné“ slasti, o kterou
se není nutné zasloužit aktivním přístupem k životu, ale naopak stačí se stále
více jen pasivně vystavit různým podobám její konzumace, vede k jakési omrzelosti nejen z politiky, ale i z nejrůznějších
nových technických hraček a vědeckých objevů. Symbolem této omrzelosti ve světě
popkultury je televizní přepínač, který nás sérií stisknutí různých tlačítek
transportuje do světa „zábavy“, která je ovšem povětšinou jen opakováním klišé
i zavedených dramaturgických postupů a už jen málokoho dnes skutečně baví.
Nuda v moderním pojetí je relativně nový
historický fenomén. Lidé byli až do nástupu modernity součástí organických
komunit, pevných řádů i hierarchií. Většina jejich života sestávala
z práce, jejímž zřejmým účelem byl neustálý boj o přežití. Tato fyzická
existence, která neposkytovala příliš času na zábavu, ale ani na nudu, byla rámována
náboženstvím, které dávalo lidskému životu smysl, jenž se měl ve své plnosti
vyjevit až po smrti.
Jak upozorňuje kanadský filosof Charles Taylor
v návaznosti na práce Jürgena Habermase, názory na svět se neformovaly ve
veřejném prostoru, jak ho známe v různých podobách od nástupu modernity,
v podobě veřejného mínění coby reflektovaného diskurzu, ale byly přejímány
z generace na generaci v podobě „všeobecného mínění“. Nedostatek
reflexivity v tomto všeobecném mínění se nám může jevit jako problematický
nebo dokonce primitivní, jisté ale je, že jedinec se s jeho pomocí
zařazoval automaticky do širšího, generačně navazujícího kontextu, v němž
na nudu nezbývalo příliš místa.
Modernita s jejími výtvory v podobě
národních států, industrializace,
urbanizace, tržního hospodářství, vlády zákona, masové demokratické politiky a
občanské společnosti výše zmíněné „automatické“ zařazení jednotlivce do řádu, v
němž není místo pro nudu, rozvrátila, ale ve svých prvních fázích
k masovému šíření nudy sama ještě nepřispěla.
Nesena vírou v lidský rozum, spustila lavinu objevů, které byly v 19.
století a po většinu 20. století zdrojem nadšení a víry v budoucnost.
Zároveň také industriální modernita ve svých
prvních fázích ještě nevytvářela silné střední třídy charakterizované dostatkem
prostředků a volného času. Nová, značně „zaneprázdněná“ třída podnikatelů
v průmyslu i obchodu takříkajíc neměla na nudu čas. Ani sociální podmínky
dělnictva nevytvářely prostor pro bezstarostný konzum a pro otázky, co
s volným časem. S nástupem liberální demokracie v některých zemích a s
postupným vznikem masových politických
stran coby forem politického provozu pak kontrastovaly nejrůznější
utopie, které mimo jiné odrážely výše zmíněnou nastupující víru ve schopnosti
lidského rozumu vytvořit skrze pokrok lepší společnost.
Nuda jako dušení stav a společenský fenomén
byla v tomto období považována za jistou formu dekadence, která se pojila
převážně s aristokracií a rentiérstvím. Slavné literární postavy, které se s nudou
potýkají – od Charlese Swana v Hledání
ztraceného času Marcela Prousta až po hrdiny Antona Pavloviče Čechova – jsou
součástí právě tohoto „odcházejícího“ sociálního milieu, lépe řečeno pozůstatky
ancient régime ve světě modernity.
Nástup společností masové produkce a masového
konzumu, charakterizovaný silnými středními třídami s dostatkem volného času
i disponibilních prostředků, ale učinil z nudy – i v literatuře a v
dramatu – nikoliv jen jev spojovaný s poněkud dekadentními představiteli
zanikajících sociálních vrstev, ale fenomén, který se sám stal v masovém
měřítku součástí moderního života.
xxx
Jaké jsou formy nudy v dnešních (post)moderních
společnostech? Ve slavném románu Nuda
líčí Alberto Moravia jeden z druhů moderní nudy na postavě nepříliš
úspěšného malíře Dina. Ten majetkově patří k výše zmíněné rentiérské
vrstvě, protože ho finančně vydržuje bohatá matka. Pokouší se jí uniknout
alespoň tím, že odejde z jejího domu do malého bytu s ateliérem, kde
se snaží žít vlastní život. Jenže stejně jako není schopen žít v luxusním
domě s matkou, není v pravém slova smyslu schopen žít ani nezávisle
na ní, neboť je paralyzován vše prostupujícím pocitem nudy.
Nuda pro něj přitom není nedostatkem zábavy, nebo jejím
opakem, ale – jak sám říká – „v jistém směru se zábavě podobá v tom, že
vzbuzuje rozptýlení a zapomnění, třebaže velmi zvláštního druhu“. Nuda je
„nepostačitelností, neúměrností nebo nedostatečností skutečnosti“, přičemž
takto popsaná „vyvěrá z pocitu, že skutečnost je nesmyslná nebo není
schopná přesvědčit mě o své vlastní existenci“.
Dino se pokusí tuto nudu zahnat skrze karnální vztah
s mladou modelkou, ale i ten je pro něj jen erotickou rutinou, jakkoliv
záhadnost a vlastní odtažitost jeho milenky v něm na nějakou dobu vzbudí
snahu z uzavřenosti vlastního světa vystoupit.
Toto odcizení od světa i společnosti bychom mohli nazvat nuda existenciální. Nabízí se samozřejmě
otázka, do jaké míry by si Dino mohl svou nudu dovolit, kdyby se musel uživit –
tedy kdyby pokaždé, když potřebuje peníze, mu je matka nedala. Jinými slovy,
jeho nuda je jistě do určité míry výsledkem nadbytku a volného času.
Způsob, jakým Moravia nudu svého hrdiny popisuje, ale odráží ještě
komplexnější, dalo by se říci „patologičtější“ tvář modernity. Na jedné straně Dinovu
nudu nepochybě způsobuje odcizení jedince v moderních společnostech, o
němž byla napsána řada filosofických děl. Na straně druhé to není odcizení, o
kterém psali už Georg W. F. Hegel nebo Karel Marx, ale odcizení, které souvisí
i s výše zmíněným informačním nadbytkem a všudypřítomností zábavy ve
společnostech masového konzumu.
Dino je ve svých monolozích svého druhu filosof, který je
schopen nahlédnout, že přehlcenost moderních společností informacemi, zábavou i
konzumem neotvírá cestu k uchopení skutečnosti a smyslu existence. Ještě
před nástupem internetu a dalších komunikačních technologií posttelevizního věku
tak Moraviův hrdina žije prazvláštní virtuální
existenci, kde sex a další požitky jsou odtrženy od schopnosti vztáhnout se hlouběji k jiným lidem a ke světu
obecně.
xxx
Odvrácenou stranou nudy, kterou coby zajištěný člověk zažívá
Dino, je svého druhu nuda, která dnes často panuje v odcizených
společenských komunitách na periférii sociálního státu. Jan Keller nedávno
v eseji Galeje ve dvou obrazech
(Salón, 29. 4. 2015) připomněl studii Françoise
Dubeta Galeje: přežívání mladých.
Popisuje v ní život mladých nezaměstnaných na předměstí
Bordeaux.
Píše:
„Není mezi nimi přítomna vyhraněná existenční
bída. Žijí v komunitách, kde namísto hierarchie nastoupilo organizační
prázdno, neuspořádanost, dezorganizace a chaos. Flákají se bezcílně v době, kdy
jiní pracují nebo chodí do školy. A sní o tom, že se nějakým zázrakem ocitnou
mezi středními vrstvami s jejich domkem, autem a dobře placenou, ne příliš
namáhavou prací.“
Sociální vyloučenost v prostředí, kde se o základní
životní potřeby stará sociální stát, je tak paradoxně živnou půdou nudy stejně,
jako jí může být onen kýžený život středních vrstev. Jako by moderní společnost
měla dvě tváře, které od sebe, pokud jde o přítomnost nudy, nelze oddělit:
jednu představuje nuda z nadbytku času a prostředků, tedy z jisté
přesycenosti, druhou nuda z přežívání bez cíle na okraji společnosti.
Jedni jsou odcizeni proto, že nedokážou najít dostatek
vzrušení v sociálním provozu, jehož jsou součástí, jiní proto, že jsou z tohoto
provozu de facto vyloučeni. Když se tito „znudění“ vyloučení vzbouří, jejich
násilí, jak upozorňuje Keller, je bezobjektové. Vrhají se
proti čemukoliv, nebojují proti ničemu určitému.
xxx
Zcela novou kategorii nudy
v moderním světě produkuje existence nových komunikačních prostředků.
Vyrůstá generace lidí, kteří žijí odtrženi od reálného světa v nesrovnatelně
větší míře než jakákoliv generace předchozí, protože se pohybují ve světě
virtuální reality.
Tato
odtrženost od fyzického světa má řadu důsledků. Prvním je skutečnost, že děje,
obrazy a i komunikace na sociálních sítích konstruují paralelní svět, který je
v mnohém pružnější, barvitější a přitom sociálně méně náročný než ten
fyzický. Ve střetu virtuální reality a fyzického světa se ten fyzický mladým
lidem stále častěji jeví jako nudný.
Zároveň
se tento útěk do virtuálního světa často, jak ukazují nejrůznější studie, pojí s pocity,
které mistrně vystihl ve svém románu právě Moravia, když jeho hrdina Dino trpí
„nepostačitelností, neúměrností nebo
nedostatečností skutečnosti“.
Život ve virtuální realitě je navíc charakterizován projevy
narcismu, kdy se ve vzájemné komunikaci účastníci provozu na sociálních sítích
snaží prodat těm druhým jisté obrazy sebe sama. Tyto zveličené nebo od
konzumace populární kultury odvozené obrazy – v obecné slova smyslu selfie všeho druhu – nemají často nic
společného s reálným životem a s reálnými výkony.
Virtuální realita produkuje své vlastní zákony a často i
jazyk, který není plně použitelný ve společenském provozu mimo tento virtuální
svět. Nabízí celou škálu virtuálních slastí, za které ovšem není nutné
v mnoha případech ručit skutečným osobním prožitkem, vztahem atd. Zároveň
produkuje tato říše povrchní „slasti“ jistou míru otupělosti z nadbytku
sdílených informací a obrazů.
xxx
Nelze si nevšimnout, že vědecké objevy, které
ještě před několika desetiletími rozněcovaly kolektivní představivost,
ponechávají průměrného člověka dnešní doby stále více chladným. Částečně je to
jistě i reakce na dvojsečnost vědeckých objevů, což si po původním idealismu
z dob ranné industrializace a věku páry lidé začali uvědomovat především
v důsledku obou světových válek a jejich „vědeckých“ prostředků.
Částečně je to ale též reakce na exponenciálně rostoucí
množství nových vědeckých poznatků a technologických průlomů, které už
nedokážeme mentálně zpracovat a jejich významy někam zařadit. Představivost
jistých částí společnosti je sice ještě stále rozněcována kupříkladu novými
chytrými telefony a tablety, na jejichž nové modely se čekají fronty, ale každá
nová hračka je rychle učiněna zastaralou a „nudnou“ nějakou další.
Celkový obraz světa, který věda maluje, je přitom stále více
matoucí. Fyzický svět s jeho zákonitostmi známými z dob newtonovské
fyziky je problematizován kvantovou
fyzikou, přičemž vědci zároveň posouvají s pomocí genetiky a dalších
objevů hranice biologie a otevřeně hovoří o možnostech stvoření nových bytostí
na základě genetických úprav a umělé inteligence.
Toto vše by mělo vzbuzovat krajní vzrušení. Jenže místo toho
jsme spíše svědky zmatku a dezorientovanosti. V této záplavě nových možností přitom z lidského
světa téměř zcela vymizely utopie coby představy o tom, jak by měla vypadat ta
příští lepší společnost. Zároveň prudce klesá zanícení pro politiku coby
nástroje k smysluplnější organizaci přítomnosti. Mnoho lidí politika
prostě nudí.
Jak kdysi poznamenal Václav Havel, jsme v zajetí
jakéhosi tupého samopohybu industriální
společnosti, přičemž, chce se dodat, je tento samopohyb navzdory exponenciálně
rostoucímu množství nových znalostí a vynálezů jako by stále nudnější. Veřejný
diskurz je zcela podřízen ekonomizujícímu jazyku a logice „růstu Růstu“,
přičemž nikdo přesně neví kam a proč má tento růst pokračovat.
Je možné, že šíření nudy v západních společnostech má příčiny
v pocitu jistého vyčerpání naší civilizace. Jako více pravděpodobné se ale
jeví vysvětlení, které nabízí už Postman v reakci na Huxleyho, a vlastně i
Moravia: poměrně blahobytná masová společnost pozdní modernity s nadbytkem
volného času je otupělá náporem trivialit a tyranií povrchní zábavy i
neužitečných informací všeho druhu do té míry, že jí skutečnost už není schopná
přesvědčit o své vlastní existenci.
Právo-Salón, 23.7.2015