O uzavírání a přivírání evrospkých hranic

V poslední
době se ve světle uprchlické vlny hodně mluví o potřebě přivřít nebo úplně
zavřít hranice. To je pro Evropany, pro něž je mnoho pozitivního z nedávné
historie spojeno s odbouráváním hranic, jehož symbolem se před
čtvrtstoletím stal pád Berlínské zdi, citlivé téma, a bylo by už proto dobré
ujasnit si pojmy.

V Evropě
jsou dva typy hranic: ty vnější, se zeměmi, které nejsou v EU či v geografické
Evropě; a ty vnitřní, mezi jednotlivými zeměmi EU.

Ty druhé byly
z velké většiny odbourány v podobě schengenského prostoru, který
zaručuje volný pohyb osob.V poslední době se přitom vynořuje jistá
vzájemná závislost mezi schopností lépe chránit vnější hranice EU a možností
udržet propustnost těch vnitřních.

Jinými slovy:
pokud nebude EU schopná chránit účinně svoje vnější hranice, a do EU budou
tudíž pronikat ve velkých počtech migranti, bude sílit volání po obnovení
hranic uvnitř EU, tedy mezi jednotlivými zeměmi. Dá se téměř s jistotou
říct, že to by byl ve svých důsledcích začátek konce evropského integračního
projektu.

Nikdo, kdo
si přeje pokračování evropského projektu, tedy zřejmě nebude razantně
vystupovat proti posílení ostrahy vnějších hranic EU. Potíž je v tom, že
v současnosti je tato ostraha z větší části ponechána na zemích,
které vnější hranice EU mají, ačkoliv takové vnější hranice jsou při existenci
schengenského prostoru i hranicemi každého státu, který leží „uvnitř“ EU.

V tomto
kontextu je absurdní, že EU nemá v této oblasti skutečnou společnou
politiku, anebo že nemá společnou azylovou politiku. Jisté je, že pohraniční
síly EU pro ostrahu vnějších hranic by měly být tvořeny nebo alespoň
podporovány všemi členy EU, nebo alespoň všemi členy schengenského prostoru.

Když už se i
přes tyto hranice do EU dostanou imigranti, měla by pro ně EU mít jednotnou
azylovou politiku. Už proto, že při existenci propustných hranic se běženci
odbavení na základě azylové politiky jednoho státu mohou časem volně dostat do
jakéhokoliv jiného státu v EU, zejména opět v schengenském prostoru.

Ani
opevňování  vnějších hranic EU ovšem není
samospasitelné. Jejich menší propustnost může sice s pomocí různých technických
a bezpečnostních opatření zmenšit počty ilegálních migrantů, ale nijak neřeší
kořeny migračního problému.

Když tedy
někteří politici a analytici sice uznávají, že Západ přispěl k současné
krizi svou politikou a ekonomickým vykořisťováním chudého Jihu bohatým Severem,
ale zároveň hájí jako nejlepší řešení zavírání hranic, protože jinak  prý hordy běženců budou ohrožovat náš
sociální stát i relativní blahobyt (jakkoliv jsme si ho zčásti pořídili na
jejich úkor a účet), možná by měli zvážit některá fakta.

Začít lze
tím, že EU se nemůže tak úplně inspirovat příkladem USA, které vybudovaly na
hranici s Mexikem plot, protože EU má takový typ pozemní hranice jen
v některých místech—kupříkladu mezi Bulharskem a Tureckem, nebo mezi
španělskými enklávami v severní Africe a zbytkem afrického kontinentu.

EU se nemůže
inspirovat ani Austrálií, která poměrně nekompromisně vrací zpět imigranty
dorazivší na lodích z Nové Guineje nebo Indonésie. V evropském
případě totiž imigranty není kam vracet, protože na severním pobřeží Afriky
neexistuje na územích, odkud vypluli, bezpečný přístav.

EU by tedy
nejprve buď musela vyjednat s některými, ještě stále poměrně stabilními
zeměmi na severu Afriky, že bude vracet uprchlíky do utečeneckých táborů, které
zřídí a bude plně financovat tam, anebo by prostě musela potřebné území na
severu Afriky vojensky obsadit.

Tato situace
činí inspiraci americkým nebo australským přístupem poněkud nepraktickou. Hranice
EU prostě zůstane kvůli Středozemnímu moři 
i v budoucnosti prostupnější než v americkém a australském
případě. A jelikož v evropském případě přicházejí uprchlíci ze zemí a
oblastí, kam je není snadné, a někdy ani možné, vracet, migrační problém hned
tak nezmizí.

I kdyby se
ale nakonec podařilo vnější hranice EU víceméně neprodyšně uzavřít, nebo
alespoň přivřít, humanitární katastrofy za evropskými humny nikam nezmizí. Což
je také jeden velký rozdíl mezi Evropou na jedné straně a USA i Austrálií na straně
druhé.

Do USA a
Austrálie proudí zejména migranti, kteří sice opouštějí svoje země kvůli
chudobě s vidinou lepšího života, ale neženou je většinově válečné
konflikty nebo katastrofální ekonomické podmínky, které panují v Africe a
některých zemích Středního východu.

Pokud
Evropa, možná i s pomocí zbytku Západu, nebude schopna řešit problémy, které
k migraci z Afriky a Středního východu vedou, komplexně, jen „přivřením“
hranic odsune humanitární katastrofy těsně za svoje hranice. Ty tak jako tak
budou prostřednictvím médií i v podobě všehoschopných zoufalců, kteří
projdou až do Evropy navzdory posíleným hranicím (stejně jako se v USA
přes plot mezi Mexikem a USA dostávají dnes a denně tisíce mnohem méně
zoufalejších migrantů) neodbytné a de-stabilizující.

Pokud si
tedy někdo myslí, že nás před tímto stále větším problémem ochrání „pevnost
Evropa“, nebo rozbití Evropy do „pevností národních států“, bohužel se mýlí.
Špatně zvládnutá minulost—od dědictví kolonialismu, přes cynické geopolitické
hry s celými regiony z dob bipolárního světa, až po zpackané
intervence a globálně institucionalizovaným vykořisťováním, rozevírajícím dál
nůžky mezi Severem a Jihem—je a bude s námi.

 O část svého
bohatství, které Západ nahromadil i na úkor té části světa, odkud dnes proudí masově
migranti, se prostě nakonec budeme muset podělit. Jak v podobě starosti o
běžence, kteří navzdory všem hranicím budou dál pronikat až k nám, tak
v podobě mnohem velkoryseji pojaté pomoci chudým zemím, i—a to
zejména—nového přístupu ke globální ekonomické politice, která ve své současné
podobě činí bohaté státy bohatšími a ty chudší vesměs chudšími.

Právo, 3.8.2015 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..