Zdá se, že vzestup
Islámského státu, teroristické útoky islámských fundamentalistů v Evropě a
vlna migrantů z islámských zemí momentálně fungují v případě různých
extrémistických uskupení u nás jako živá voda. Jenže političtí analytici, kteří
s vážnou tváří předpovídají těmto nahnědlým iniciativám, které se
v poslední době vynořily na české politické scéně, zářnou budoucnost,
neberou v úvahu některá zásadní fakta.
Tak
především je těžké ždímat politické body z politiky strachu, pokud je
tento strach založen částečné na fikci. Pravda, uprchlická krize otřásá
Evropou, ale do České republiky se kromě několika stovek běženců, které slíbila
přijmout česká vláda, žádné uprchlické tsunami nevalí.
I uprchlíky,
kteří momentálně často zcela zbytečně vězní české úřady v různých
táborech, pracně pochytala cizinecká policie při jejich pouhém průjezdu Českou
republikou. Nepáchali žádné zločiny,
chtěli jen nenápadně projet do severní Evropy. O azyl v naší zemi
požádala jen hrstka uprchlíků.
Pro různé
odstíny politické hnědi u nás to je špatná zpráva, protože vaří z vody.
Jinými slovy: strašit masovým přistěhovalectvím a islámem nelze příliš dlouho
věrohodně v zemi, kde většina voličů živého přistěhovalce nikdy neviděla a
islámský fundamentalismus znají jen z televize.
Další
špatnou zprávou je skutečnost, že nejrůznější naše úsvity, národní zájmy,
dělnické strany a národní demokracie kromě strašení a slibů, že
s imigranty a islámským fundamentalismem–popřípadě dokonce se samotným
islámem u nás–zatočí, nenabízejí žádný ucelený program. Každý racionálnější
volič, i když v něm hlodá jakýsi strach z přistěhovalců a islámu, se
nakonec otřese při představě , že by lidé spojení s těmito politickými
uskupeními a iniciativami měli hrát významnější politickou roli.
Nedostatek
uceleného programu je problémem i proto, že České republice se momentálně
neobyčejně daří. V nedávném průzkumu dvě třetiny respondentů uvedly, že
jsou spokojeny se svým životem. To není dobré podhoubí pro strany a iniciativy,
které sází vše na jednu kartu—navíc kartu, která je u nás dost imaginární.
Hnutí
podobná těm, která se teď u nás vynořují z hnědé politické břečky, slavila
v Evropě skutečné úspěchy jen ve velkých krizích, jako byl ekonomický
kolaps Výmarské republiky. Žádná ze stran a uskupení, které se nyní
v České republice hlásí o slovo v údajně svaté válce proti
přistěhovalcům a islámu, přitom nemůže ani čerpat z reálné frustrace
nemalých částí společnosti, kterou působí nezvládnuté přistěhovalectví
z islámských zemí v některých zemích západní Evropy.
Navíc tito
čeští politici zatím nepostřehli, že i v zemích, kde slaví úspěchy
pravicově populistické strany s proti-imigrační politikou, nakonec uspějí
strany, které přeci jen mají nějaký ucelenější ekonomický a sociální program.
Nevystačí si jen s výkřiky či řevem. Dokonce i českými nacionalisty
obdivovaná Národní fronta Mariny Le
Penové má ucelený program.
V neposlední
řadě je pro nahnědlou část našeho politického spektra prokletím existence
poměrně silné komunistické strany. Ta politicky obhospodařuje velkou část toho
segmentu společnosti, který z různých důvodů protestuje proti demokratickému
establishmentu, tak jak se ustavil po roce 1989.
Řada voličů současné
KSČM by při její absenci jistě volila některou z extrémistických stran,
které se nyní vynořují. V případě KSČM mají ale jistotu, že protestní
hlas, který zahrnuje i odpor k „cizákům“, nepropadne.
KSČM tak
dlouhodobě hraje v české politice jakousi „sanitární“ roli, protože na
sebe příslibem reálného zastoupení v parlamentu stahuje hlasy těch voličů,
kteří chtějí protestovat proti systému, globalizaci, imigraci, atd. Není přitom
ve své současné „post-revoluční“ podobě zdaleka tak nebezpečná, jako by byl
některý z nahnědlých politických subjektů či iniciativ, kdyby měl stejnou
procentuální podporu ve veřejnosti jako komunistická strana.
Novinky, 11.7.2015