V prosinci
roku 2013 jsem byl požádán týdeníkem Respekt o odpověď na anketní otázku, co
bylo dle mého soudu nejdůležitější politickou událostí v roce 2013. Odpověděl
jsem:
„Z
mého pohledu bylo nejdůležitější událostí roku rozhodnutí USA a Francie
neintervenovat vojensky v Sýrii. Ať už se nakonec ukáže, že to bylo rozhodnutí
správné či špatné, jisté je, že na léta dopředu ovlivní bezpečnostní situaci
nejen v regionu ale celosvětově.“
Ohlédneme-li se zpět a poměříme
tehdejší rozhodnutí dnešní katastrofální uprchlickou situací i beztrestným
běsněním Islámského státu, zdá se, že to bylo rozhodnutí špatné.
Jak známo, USA, spolu
s Francií, byly v roce 2013 už téměř připraveny k vojenské
invazi v Sýrii. Poslední kapkou
byly zprávy o tom, že diktátor Bašár al-Asad používá v občanské válce
proti opozicí chemické zbraně.
Zejména Rusko se ale všemi silami pokoušelo intervenci odvrátit, a to nejen proto,
že je už od dob Sovětského svazu Asadovým spojencem, ale i proto, že má
v Sýrii námořní základnu.
Ruská diplomacie nakonec uspěla a
přesvědčila Američany, že vojenská intervence není na místě. Zprostředkovala
Asadův souhlas zbavit se pod mezinárodním dohledem chemických zbraní. Prezident Obama se navíc zalekl skutečnosti,
že na ozbrojenou opozici proti Asadovi se v té době začala nabalovat
některá radikální islamistická hnutí, a situace se stávala nepřehlednou.
Nemá velký smysl psát
alternativní historii, ale přesto si představme, že by USA a jejich západní
spojenci v Sýrii vojensky skutečně intervenovali. Další vývoj by
samozřejmě dost závisel na tom, zda by šlo jen o leteckou válku proti Asadovi
s tím, že si protirežimní opozice po pádu režimu musí poradit sama, anebo
zda by šlo o pozemní intervenci a následné úsilí obnovit v Sýrii
politickou a ekonomickou stabilitu pod
dohledem invazních jednotek Západu.
Ať ta či onak, nejspíš by rychle
padl Asadův režim, načež by se museli západní spojenci rychle zorientovat
v tom, s kým v proti-asadovské opozici spolupracovat na obnovení
stability v zemi. Přičemž je po zkušenostech s vojenským zásahem „ze
vzduchu“ v Lybii (který pomohl svrhnout Kaddáfího režim, ale nevedl
k vytvoření stability) zřejmé, že by se takový úkol lépe zdařil
s pomocí pozemní intervence, jakož i to, že by bylo nutné se
v případě takové intervence poučit z chyb v Iráku.
Jedno je ale jisté: západní
intervence by sice nepochybně byla kritizována jako další akt „imperialistického“
vměšování Západu do dění v regionu, ale na území Sýrie obsazeném západními
vojenskými jednotkami by se nemohl ustavit Islámský stát. Milióny uprchlíků,
kteří utekli během občanské války zejména před Asadovou armádou do sousedních
zemí, by se mohly vrátit domů. Přítomnost amerických a dalších sil v Sýrii
by také nejspíš neumožnila radikálům, kteří vytvořili Islámský stát, aby se
pokusili o dobytí rozsáhlých území v Iráku.
Mnozí jistě namítnou, že vojenská
invaze v Sýrii by byla ještě horší chybou než vznik mocenského vakua,
které nakonec umožnilo nejen pokračování občanské války, ale i nástup
Islámského státu. Jejich argumentace by ve světle předešlých nepříliš zdařilých
západních invazí v Iráku a Afghánistánu zněla přesvědčivě.
Mnozí jiní ale mohou namítnout ve
světle toho, jak se od roku 2013 psala historie, že intervence mohla zabránit utrpení
dalších miliónů lidí, kteří ztratili domovy, jakož i desetitisíců těch, které
nemilosrdně zmasakroval IS. A nemuseli bychom ani přihlížet tomu, jak tato
barbarská organizace ničí památky nevyčíslitelné hodnoty, které jsou majetkem
celého lidstva.
Novinky, 4.9.2015