Průzkumy veřejného
mínění ukazují, že až třem čtvrtinám Čechů by v reakci na uprchlickou krizi
nevadilo znovuobnovení hraničních kontrol a zrušení volného pohybu osob v rámci
schengenského prostoru i za cenu, že by nepohodlí při cestování do jiných zemí
Evropské unie, jako jsou pasové kontroly a čekání ve frontách na hranicích, postihlo
i našince.
Mnozí se ptají,
odkud strach, který vede lidi k ochotě dobrovolně se vzdávat tímto způsobem svobody,
pramení. Možných vysvětlení je mnoho: od
komplikované historie nesamozřejmého národa, který se po staletí obával o svou
existenci, až po skutečnost, že Češi po sérii etnických čistek ve 20. století
ztratili v prostředí relativně vysoké etnické homogenity schopnost tolerovat
vedle sebe ty „ostatní“ a konfrontovat se s nimi produktivně jako s jakýmisi
zrcadly vlastních nedostatků.
Výše zmíněný
průzkum ale poukazuje ještě na něco jiného. Zdá se, že během čtyř dekád
komunismu se hned několika generacím Čechů hluboce zaryl pod kůži mentální
stereotyp, který vytvářely hranice oplocené ostnatým drátem a poseté strážními
věžemi. Mnozí byli sice nespokojeni s tím, že tyto hranice existovaly nejen
kvůli údajným možným narušitelům zvenčí, ale i kvůli tomu, aby svobodně nemohli
ven cestovat i Češi, ale zároveň fungování země coby jakéhosi velkého
koncentračního tábora mnohým dávalo pocit, že žijí v bezpečí.
Po roce 1989 se
zdálo, že naprostá většina lidí uvítala svobodu, k níž patřilo i postupné
odbourávání hranic a nejrůznějších restriktivních právních omezení, včetně těch
bránících svobodnému pohybu lidí. Mnoho Čechů toho začalo využívat ke
svobodnému cestování i k práci v zahraničí, a nemálo cizinců se postupně, a
vcelku nenápadně usadilo u nás.
Zároveň ale v české
kotlině zůstávala jakási ostražitost ke všemu, co přicházelo zvenčí. Odtud
pramení opatrné postoje mnohých Čechů k Evropské unii či odpor k přítomnosti
cizích vojenských jednotek na našem území. Zejména každá větší krize, které
musíme čelit spolu se zbytkem západního světa, jehož jsme se po roce 1989 stali
formálně opět součástí, vyvolává u nás až jakousi křečovitou reakci v podobě
volání mnohých lidí po návratu do bezpečí národního státu.
Ukazuje se, že jedním z podstatných rysů českého postkomunismu je, že
mnozí lidé, kteří strávili svůj celý život nebo jeho podstatnou část
v komunistickém režimu, s jeho rituály, jistotami i kulturními kódy, se po
změně režimu v roce 1989 najednou octli de facto na území nikoho. Přijali sice rituály
demokracie, ale kdykoliv se nároky žití ve svobodě stanou příliš složitými,
utíkají se k mentálnímu stereotypu země oplocené ostnatým drátem coby symbolu
bezpečí.
Průvodním rysem je i rozšířená nostalgie mezi lidmi, kteří strávili
podstatnou část života v komunismu, po kultuře a dalších produktech z dob
bývalého režimu, což je pro tuto ztracenou generaci svého druhu hledání
ztraceného domova. Když k nám přijdou běženci, kteří byli vypuzeni ze svých
domovů válkami či chudobou, sráží se chápání jejich situace ze strany našinců s
jejich vlastní vykořeněností v prostředí svobodných demokratických poměrů,
jejichž nárokům a komplexnosti mnozí
nerozumí a nikdy se s nimi nesmířili.
Jakousi zkratkovitou reakcí pak je pak volání, ať jdou ti „cizí“ pryč, a
pokud nepřestanou dotírat, ať se obnoví hranice, které nám kdysi zaručovaly
takové bezpečí. A to nejen proto, že k nám nemohl hned tak každý, ale i proto,
že oplocené hranice vytvářely dojem , že se řídíme vlastními pravidly, do
kterých nám svět—přinejmenším ten za srozumitelným teritoriem sovětského
bloku–nemá co mluvit. Ostnatý drát coby symbol bezpečí spíše než symbol
vlastní nesvobody má prostě mnoho našich spoluobčanů i dnes, po čtvrtstoletí
života v demokracii, stále kdesi v hlavě.
ČRo Plus, 9.9.2015