Německá vláda svým zavedením hraničních kontrol jistě
řeší na jedné straně logistické problémy se zvládáním velkého množství běženců,
zejména v Bavorsku, které nastaly, když oznámila, že přijme Syřany, za což
už se jí leckdo škodolibě posmívá.
Zároveň tak ale v den konání summitu ministrů
vnitra Evropské unie demonstrativně vyslala varování visegrádským zemím, které
odmítají kvóty pro rozdělování uprchlíků, kteří už jsou v Evropě.
Visegrádské země si představují evropskou solidaritu
tak, že opakovaně „dávají na stůl“ návrhy na omezení či zastavení uprchlické
vlny, které se týkají budoucnosti (posílení ochrany vnějších hranic EU, stíhání
pašeráků lidí, stabilizace zemí, odkud uprchlíci nejvíc proudí), ale omítají
podílet na proporčním řešení již existujícího karambolu– tedy rozdělení
uprchlíků, kteří už v EU jsou.
Lídři Visegrádu tak jako flašinet opakují, že
preferují „dobrovolnost“, anebo že distribuce uprchlíků stejně nebude fungovat,
protože se rozutečou do zemí, kam ve skutečnosti chtějí.
Západní politici zase opakují, že jsme v krizové
situaci, kdy je rychle na základě srozumitelného mechanismu vyjadřujícího
evropskou solidaritu třeba ulevit zemím, které jsou přílivem uprchlíků nejvíce
zasaženy a zároveň jednat o zavedení dlouhodobých opatření, která tento příliv
omezí. I oni uznávají, že uprchlíci zřejmě v zemích, kam byli přiděleni,
nezůstanou, ale jejich země nyní potřebují pomoc v prvních fázích pobytu uprchlíků
na evropské půdě s azylovým řízením, ubytováním, atd. Západní politici
také potřebují svým voličům ukázat, že EU má smysl, a že v tom tudíž
nejsou sami.
Zarputilost, s níž se země Visegrádu, které
pobírají od bohatších zemí EU nemalé obnosy v podobě strukturálních fondů,
odmítají podílet na spravedlivém rozdělení uprchlíků, kteří už do EU dorazili a
ještě dorazí (i navzdory lepší ohraně vnějších hranic a dalším opatřením),
nemůže na Západ působit jinak, než jako naprostý nedostatek solidarity.
Že mají v této otázce lídři Visegrádu špatné
svědomí, o tom svědčí i skutečnost, že se pouštějí do slovních protiútoků,
v nichž uvádějí příklady toho, jak principy solidarity porušují i západní
země, nebo jak právě „Evropa“ nedokázala ochránit evropské hranice, což zase
jednou jen ukazuje, že oni se za „Evropu“ považují, jen když se to hodí.
Některé příklady západních selhání jsou jistě
pravdivé, ale měli bychom si uvědomit, že Západ, především Německo, hraje se
silnějšími kartami. A to nejen proto, že
západní země mají právo očekávat od zemí, které ve všech možných oblastech od
bohatších zemí EU zatím berou, aktivní pomoc v krizové situaci podle
jasných (a vymahatelných) kritérií, což mohou zaručit jen kvóty, ale také
proto, že mohou, jak už to navrhli někteří rakouští a další politici,
zredukovat dotace zemím Visegrádu.
Pokřik politiků v zemích Visegrádu, že to by
opravdu, ale opravdu nebylo solidární, a že by to porušovalo již schválené
evropské dohody, je ve světle jejich neochoty evropskému západu pomoct
v krizové situaci, jen další ukázkou, jak si soužití v EU
představují. Západ EU nám přitom vůbec nemusí krátit existující dotace. EU může
prostě odhlasovat, že země, které odmítají kvóty, zaplatí za uprchlíky, které
takto odmítají přijmout, těm zemím, které je přijmou. Mohou to být celkově
nemalé částky.
Měli bychom si též uvědomit, že jakákoliv opatření,
která omezují dosavadní stupeň evropské integrace (kupříkladu zrušení
Schengenu), nejvíce postihnou malé otevřené ekonomiky, jako je ta česká, které
závisí na co nejsnadnějším pohybu lidí, zboží i služeb.
Někteří přední čeští politici dokonce sami vyzývají
k uzavření hranic a nasazení armády. Snad zatím jen dočasné obnovení
hraničních kontrol Německem a Rakouskem budou možná dokonce vítat jako signál,
že i my bychom měli hranice obnovit. A ve světle průzkumů veřejného mínění by
to dokonce mohlo být zpočátku i populární opatření.
Měli by ale také občanům vysvětlit, že pro zemi, jako
je Česko, to může mít neblahé ekonomické důsledky, a to nejen proto, že
obnovení plné pohraniční služby je drahý špás, ale i proto, že velké a bohaté
země ustojí případné uzavření hranic lépe než ty malé a ne tak bohaté.
Pokud občanům nebude vadit, že takto získané „bezpečí“
před pár tisícovkami uprchlíků, které bychom na základě kvót museli přijmout a
jistě si s nimi poměrně bez problémů poradili, se může s postupem
času zásadně podepsat na momentálně slibně rozjeté české ekonomie, pak budou
mít Češi většinově opravdu to, co chtějí a co si zaslouží.
Aktuálně.cz, 14.9.2015