Co znamená „více Evropy“

Německá kancléřka
Angela Merkelová a francouzský prezident Francois Hollande argumentovali ve
svých projevech v Evropském parlamentu, že 
potřebujeme „více Evropy“. Kritické reakce na jejich výzvu byly
předvídatelné: od odmítání jakékoliv další evropské integrace euroskeptiky,
přes výzvy k opatrnosti ve světle 
odmítavých postojů nemalé části evropské veřejnosti vůči uspěchané
integraci, až po sarkastické úvahy na téma, co ono „více Evropy“ vlastně má
být.

 Ve skutečnosti
není odpověď na otázku, proč a v jakých oblastech potřebujeme „více
Evropy“ zase až tak složitá. EU je momentálně institucionální hybrid,
kombinující prvky federace, konfederace a mezivládní spolupráce. V řadě
oblastí dlouho stačila jen mezivládní spolupráce. Tak jak se ale dílčí integrační
kroky v určitých oblastech kumulovaly, vytvořily novou situaci, v níž
se ukázalo se, že politika v těchto oblastech nebude fungovat, pokud se
nestane „evropskou“. 

 EU má pro členy
eurozóny nyní kupříkladu společnou měnovou politiku, ta ale nefunguje bez
společné fiskální politiky, což osvětlila zejména řecká krize. A fiskální
politika bude pro změnu vyžadovat nějakou formu další politické integrace.
Mluví se tedy o vytvoření postu evropského ministra financí nebo vlády
eurozóny.

 Něco podobného platí
o schengenském prostoru. Ten, jak ukazuje uprchlická krize, nemůže dlouhodobě
fungovat bez společné azylové a imigrační politiky, jakož i společné ochrany
vnějších hranic EU.

Jiná krize–střet
s Ruskem o Ukrajinu–pro změnu jasně ukázal, že EU potřebuje společnou
energetickou politiku.

 Není samozřejmě ideální,
že EU „postrkují“ směrem k „více Evropy“ vždy až velké krize. Na druhou stranu
je takový samovolný vývoj odpovědí těm, kdo tvrdí, že nové integrační projekty
se v EU rodí někde na rýsovacích prknech bruselských elit, odtržených od
evropského lidu.

 Není to pravda.
Jak nyní znovu ukazuje uprchlická krize, pohyb směrem k „více Evropy“ se děje
v poměrně živé diskuzi na evropské úrovni i v národních státech.  Přijatá rozhodnutí nemusejí potěšit všechny,
ale koneckonců i rozhodování kvalifikovanou většinou, o němž nyní některé země
EU mluví jako o diktátu, se zrodilo coby řešení jedné krize—tedy neschopnosti
EU najít společná řešení jednomyslně poté, co se významně rozšířila. 

 Mnozí sice varují,
že pohyb směrem k „více Evropy“ může nakonec ve spojení s nějakou skutečně
parádní krizí pomoci k vítězství politickým silám, které směr pohybu
obrátí k „méně Evropy“ nebo k její dezintegraci. Jenže už tato samotná
možnost by byla krizí takových proporcí, že i mnoho politiků, kteří nyní EU
kritizují coby nefunkční, by si kroky směrem k vystoupení jejich země či
dezintegraci celé EU nakonec dobře rozmyslelo.

Právo, 10.10.2015

 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..