Česká strana sociálně demokratická je
prý pod tlakem frakce socialistů v Evropském parlamentu, hnutí ANO je pod
tlakem frakce liberálů, a lidovci pod tlakem frakce křesťanských demokratů,
protože tyto frakce hlásají v uprchlické krizi o poznání vstřícnější postoje
než naše politické strany jak k uprchlíkům, tak k řešením EU, jako
jsou kvóty.
Podle některých komentátorů by ale naše
politické strany spáchaly politickou sebevraždu, pokud by následovaly příkladu
svých europarlamentních frakcí, protože jejich voliči mají vůči uprchlíkům a
kvótám o poznání odmítavější názory než západ EU. A úkolem politických stran
prý není voliče vychovávat, ale reprezentovat jejich mínění.
Výše zmíněné dilema nastoluje řadu
zajímavých otázek o povaze českých politických stran a jejich vztahu k
tradičním politickým ideologiím. Velké politické strany v západní Evropě se
drží svých tradičních hodnot i navzdory tlaku, pod který se v uprchlické
krizi dostávají. V podstatě říkají, že dlouhodobě reprezentují ty a ty
hodnoty, a z těch nemíní radikálně ustupovat. Krize pomine, hodnoty
zůstanou.
Sociálně demokratický starosta Vídně Häupl
kupříkladu pronesl i navzdory rostoucí podpoře nacionalistických Svobodných
před volbami ve Vídni tuto výzvu k voličům: „Rozhodněte se, zda budete hlasovat
pro nenávist, odpor a utlačování chudých, nebo pro charakter, integritu a
lidskost. To je naše alternativa.“ Svobodní ve volbách sice posílili, ale
sociální demokracie nakonec vyhrála.
Odpověď na otázku, proč může říct něco
takového Häupl a nikoliv třeba u nás Bohuslav Sobotka, Andrej Babiš nebo Pavel
Bělobrádek, zní, že Häupl ví, že jeho sociálně demokratická strana má pevné
jádro skutečných sociálně demokratických voličů. „Skutečných“ proto, že se
identifikují se sociáldemokratismem jako se souborem hodnot, k nimž v kontextu
moderní levice patří vedle sociální rovnosti také solidarita s menšinami,
otevřenost a tolerance.
Naše politické strany nemají podle
jasných hodnot organizována dokonce ani svá tvrdá voličská jádra. Na rozdíl od
těch západních se po roce 1989 profilovaly převážně na postojích vůči
postkomunistické transformaci, včetně privatizace, a postojích ke komunistické
minulosti. A v tomto smyslu jsou všechny dodnes především
„postkomunistické“–nikoliv sociálnědemokratické, liberální nebo křesťanskodemokratické
v tradičním smyslu těchto ideologií. Stačí jedna větší krize, aby se to
jasně ukázalo.
Mají ale všechny, stejně jako většinově
jejich voliči, něco společného: je to jakýsi strach z vnějšího světa,
který se projevuje ve větší či menší míře odporu vůči organizacím, jako je EU
nebo NATO, anebo alespoň ve snaze tyto „cizí“ organizace ošulit v náš
prospěch. Svět nám nerozumí, proto je lepší zařídit se podle svého.
Když je pocit krize opravdu silný, tento
defenzivní postoj vůči vnějšímu světu najednou pojí i strany, které si během
ekonomické transformace nemohly přijít na jméno, a společně se z nich opět
stává jakási stará dobrá Národní fronta. Ideový étos této fronty je v podstatě „národně
socialistický“, přičemž se k němu hlásí i strany, které z údajně
pravicových pozic budovaly kapitalismus.
Možná
nejlogičtějším řešením výše zmíněného dilematu českých stran by tedy bylo, kdyby přestaly předstírat, že
ideově patří k evropským socialistům, liberálům nebo lidovcům. Nemají
s nimi mnoho společného ani ony, ani jejich voliči. I naše země jako
celek, ukazuje se, má mnohem méně společného se Západem, než mnoho z nás
před čvrtstoletím věřilo.
Novinky, 13.10.2015