Je
dobře, když se stát a jeho politici připravují na různé možnosti ohrožení
bezpečnosti země a jejích občanů. Jak ostatně sami politici v reakci na
současnou uprchlickou vlnu rádi připomínají, ochrana bezpečí občanů je jedním
z důvodů, proč byli zvoleni.
Přesto
je ale těžké se ubránit při sledování reakcí české politické scény na uprchlickou
krizi pocitu jisté nesouměrnosti mezi přijímáním poněkud předimenzovaných
opatření (i „předimenzovanou“ politickou rétorikou na téma uprchlíků) na jedné
straně, a dosavadní poměrně malou velikostí hrozby v podobě masivního přílivu
uprchlíků do naší země na straně druhé.
Počty
zadržených uprchlíků denně se dají, až na výjimky, počítat na prstech jedné
ruky. Česká republika není cílovou zemí, a ani se jí nestane. Mohla by se prý stát koridorem, kdyby kupříkladu Německo
zavřelo hranice s Rakouskem. Víme ale, že Německo už svoje hranice
s Rakouskem přivřelo, a ke zvýšení počtu uprchlíků cestujících do Německa
přes Česko nedošlo.
Je
tedy hrozba dosti hypotetická, a možná i proto se hojně medializované zprávy o
tom, jak policie a armáda pořádají společná cvičení pod dohledem ministrů
vnitra a obrany i policejního prezidenta, nebo jak parlament urychleně mění jak
azylový zákon, tak zákon o hranicích, mohou v zemi bez vnějších hranic EU,
kam uprchlíci nechtějí, leckomu jevit jako spíše politická cvičení než skutečný
krizový management.
Navíc
i v těchto politických cvičeních panuje jistý zmatek. Někteří politici,
v čele s prezidentem, míní, že armáda by měla být poslána na hranice
už teď. Jiní, v čele s premiérem, emoce mírní s tím, že stát má
situaci pod kontrolou a není třeba panikařit.
Zopakujme,
že připravenost státu na různé kalamity je jistě na místě. Jenže ve světle
zmíněné disproporčnosti mezi reálnou hrozbou a přijatými opařeními, jakož i ve
světle navzájem si odporujících prohlášení politiků, může leckoho napadnout,
zda politici tak trochu nehrají divadlo, jehož cílem je snaha využít nejistoty
občanů k sbírání politických bodů.
I
takové divadlo může mít samozřejmě svoje určitá pozitiva, protože rozmáchlá
bezpečnostní gesta, spojená s ujišťováním občanů, že má stát vše pod
kontrolou, mohou mnoho lidí vyděšených televizními záběry uprchlických davů
v sousedních zemích uklidnit. Zároveň ale může leckdo argumentovat, že
přehnaná gesta, podkreslovaná kupříkladu schůzkami Bezpečnostní rady státu
v nočních hodinách, mohou naopak v mnohých občanech vytvořit pocit, že
„nebezpečí“ je větší, než je.
A
je zde ještě jeden aspekt celé věci: politici mají rádi rozmáchlá medializovaná
gesta, protože často mohou těmito tahy na velkém plátně zakrývat, že jim moc nejde každodenní drobnokresba.
V českém kontextu je to zejména patrné.
Současná
zveličená gesta státu na čas zastřela, že v každodenní podobě je český
stát plný šlendriánu a rizik pro vlastní občany. Není proto příliš povzbuzující
se dozvídat, že kvůli nasazení u hranic chybí asi třetina policistů pro výkon
běžné služby.
Novinky, 9.10.2015