Po nedávných polských volbách bude už ve
třech zemích visegrádské čtyřky vládnout jen jedna strana: Smer na Slovensku, Fidesz v Maďarsku, Strana právo a
spravedlnost (PiS)v Polsku. Vláda jedné strany zatím neublížila ekonomice, ale
vedla k nedemokratickým pokusům účelově přepisovat ústavy a volební zákony
či ovládnout média.
Smer se oficiálně hlásí k levici,
zatímco Fisesz a PiS k pravici, ale
ve skutečnosti jsou to strany s podobným populistickým profilem. Vše se
v nich točí okolo charismatického lídra s autokratickými sklony. Programově
jde o směs národovectví, sociálního akcentu a odporu vůči velkoměstskému
liberalismu.
K jejich nástupu přispělo, že se v
jejich zemích zcela zhroutila ta strana politického spektra, která primárně
nesla odpovědnost za ekonomickou transformaci a reformy spojené se vstupem do
EU. V Polsku a Maďarsku levice, na Slovensku pravice. Ve srovnání se Západem
jsou to navíc země s vysokým podílem venkovského a maloměstského
obyvatelstva, které stojí i po čtvrtstoletí budování demokracie a trhu v ostrém
kontrastu k ekonomicky a vzdělanostně privilegovaným velkým městům.
Proč se vláda jedné strany zatím nevrátila
do Česka?
Důležité, zdá se, je, že demokratická
levice u nás nevznikla mutací komunistické strany. I když jakýsi „mentální“ postkomunismus
je v sociální demokracii, naší nejsilnější levicové straně, nezanedbatelný,
ČSSD má jinou legitimitu než postkomunistické levicové strany v Polsku a
Maďarsku. Ty se i v důsledku toho, že paradoxně právě ony znovu zaváděly
kapitalismus, de facto zhroutily. ČSSD též vyzařuje jiný étos než Smer, jehož
základ také tvoří reformovaní komunisté.
Dalším důvodem české anomálie je odlišné
složení společnosti. Ten její segment, který v širokém slova smyslu vzývá
liberální hodnoty, není přítomen jen v Praze, ale i v dalších velkých městech.
Ve všech dominuje nyní hnutí ANO, které má podobně jako vládnoucí strany
v ostatních zemích Visegrádu v čele autoritářského vůdce. Na rozdíl
od nich se ale zatím programově hlásí k liberálnímu středu a opírá se tak
i o část velkoměstské „kavárny“.
O voliče na venkově a v malých městech,
z nichž mnoho odmítá liberální hodnoty, polistopadovou transformaci i
důsledky globalizace, se u nás dělí několik stran. Z těch z vládních ČSSD
a lidovci, přičemž ale nemohou vzhledem ke svým tradicím zajít příliš daleko
směrem k populistickému národnictví a zneužívání různých frustrací. Hlasy
z tohoto elektorátu navíc odčerpává hlasy KSČM, jejíž silná pozice je také
českou anomálií.
Stejně jako v ostatních zemích
Visegrádu má i u nás tento–po starých „přehledných“ a „bezpečných“ časech do
jisté míry nostalgický–elektorát celkově mírně navrch, ale kvůli různým faktorům
(výraznější urbanizace, „modernější“ sociální stratifikace, menší vliv
katolické církve a příkop mezi ČSSD a KSČM v postkomunistické levici) nemá
tak silné postavení. Miloš Zeman byl schopen v prezidentské volbě tyto
voliče sjednotit, ale v parlamentních volbách se pokaždé projeví, že je tento
segment společnosti u nás strukturovanější než ve zbytku Visegrádu.
Nedá se samozřejmě vyloučit, že by na jeho
bázi nemohla v budoucnosti vzniknout nějaká většinová koalice, sjednocená
„krizovým“ tématem, jako je uprchlická vlna, ale nezdá se, že by z něj
mohla většinově profitovat jen jedna strana.
Právo, 5.11.2015