Ty země
Evropské unie, kde v současnosti vládnou strany hlásající nacionalismus,
jsou v těžké situaci, když mají udělat nějaké racionální rozhodnutí.
Dobrými příklady jsou Polsko, Maďarsko a Slovensko.
Když se
Evropská unie snažila před časem přijít v podobě kvót se společnými
řešeními vůči uprchlíkům, kteří se kvůli dřívější laxnosti EU dostali po
statisících na její území, zmíněné tři Visegrádské země, plus Česká republika,
byly zuřivě proti. Argumentovaly nesmyslností a neproveditelností celého plánu,
ale ve skutečnosti především nechtěly ve větších počtech uprchlíky přijímat—ať
už povinně s pomocí kvót, nebo dobrovolně.
Zbytek EU
kritizoval jejich jednání jako odmítání solidarity s EU. I na západě EU přitom mnozí
připouštěli, že kvóty možná nejsou nejlepším řešením, ba že se možná ani
nepodaří celý plán na rozdělení 160 tisíc uprchlíků zrealizovat, ale zároveň
chtěli vidět od těch zemí, které dychtivě přijímají od vyspělejších zemí EU
finanční dotace, nějaká gesta solidarity.
Je
samozřejmě pochopitelné, že politici visegrádských zemí museli reagovat na
veřejné mínění ve vlastních zemích, které nebylo z různých důvodů přijímání
uprchlíků nakloněno, ale zároveň mnozí politici Visegrádu aktivně přiživovali
nechuť k přijímání uprchlíků a k rozněcování nacionalistických vášní.
Zároveň
ale volali po účinných celoevropských řešeních, jako je řádná ochrana vnějších
hranic EU, přičemž ovšem málokdy vynechali příležitost kritizovat EU za to, kam
až nechala věci zajít. Příznačné je, že i tyto jejich výtky vůči EU byly
formulovány „nacionalisticky“—tedy tak, jako by EU byli jacísi „oni“,
k nimž „my“ nepatříme, anebo bychom alespoň měli nést menší břímě
odpovědnosti, protože „my“ za nic nemůžeme.
Evropská
komise nyní konečně přišla s celou řadou opatření, jak uprchlický příliv
omezit nebo zastavit. Jedním z nich je myšlenka na vytvoření skutečně
společné evropské pohraniční stráže, která by ve většině případů jen pomáhala
národním pohraničním jednotkám, ale v určitých krizových situacích by
mohla být nasazena k ochraně hranic „náš všech“ (kterými vnější hranice
jsou, dokud existuje schengenský prostor) i proti vůli příslušného národního
státu.
Česká
vláda tento záměr podporuje, nabízí svoje pohraničníky, a premiér Sobotka navíc
rozeslal dopis ostatním politikům zemí EU, že je třeba za každou cenu zabránit
rozpadu Schengenu. Vládní představitelé v Polsku, Maďarsku a na Slovensku
si ale okamžitě začali stěžovat, že nasazení společné pohraniční stráže
v členských státech by bylo zásahem do národní suverenity. V našich
poměrech jejich názory sdílí kupříkladu ODS.
Jinými
slovy: nacionalismus brání těmto politikům jak v solidárnějším přístupu
k distribuci uprchlíků, tak v přijetí opatření, která by mohla být účinná
v omezení jejich přílivu do EU. Mantra národní suverenity je přitom
v situaci, kdy lze uprchlickou krizi–stejně jako mnohá další velká
témata–řešit jen celoevropsky, zcela scestná.
Politika
nacionalistů v Polsku, Maďarsku a na Slovensku vede tyto země do izolace.
Pokud zabrání západu EU, aby se celá EU mohla podílet na ochraně vnějších
hranic (a to občas i proti vůli těch členských států, které situaci samy
nezvládají nebo ochranu hranic sabotují),vzniknou silné tlaky docílit účinných
řešení bez zmíněných zemí. Jedním z takových řešení je zmenšení
stávajícího schengenského prostoru tak, aby v něm nebyly nekooperativní
nacionalistické země, které si vždy najdou způsob jak z národních pozic
sabotovat cokoliv, co přijde z Bruselu.
Novinky, 18.12.2015