Rozhodnutí
maďarské vlády uspořádat referendum o plánu Evropské unie na rozdělování
uprchlíků do jednotlivých zemí podle kvót sabotuje platný rozhodovací
mechanismus zakotvený v Lisabonské smlouvě, který byl při rozhodnutí o
kvótách použit.
Kvůli
tomu, zda bylo rozhodnutí kvalifikovanou většinou podle Lisabonské smlouvy
použito v tak závažné otázce oprávněně, se přitom už Maďarsko obrátilo na
Evropský soudní dvůr. Pokud by ten potvrdil, že rozhodnutí schválené poměrem 24
členských zemí proti 4 členským zemím není právoplatné, protože rozhodování kvalifikovanou většinou
nelze v tak závažné otázce uplatnit, pak by Maďarsku nemohl nikdo nic
vytýkat, pokud by kvóty ignorovalo.
Čeho chce
ale Maďarsko dosáhnout referendem? Pokud by ho uspořádalo před rozhodnutím
Evropského soudního dvora, byl by předpokládaný výsledek referenda—tedy
odmítnutí kvót—fackou tomuto nejvyššímu soudnímu orgánu EU. Maďarsko by
v podstatě vyslalo signál, že je mu jedno, jak rozhodne soud, na který se
samo obrátilo.
Pokud by
se referendum konalo poté, co Evropský soudní dvůr, jak se dá předpokládat,
maďarskou (a slovenskou) stížnost na přijetí kvót zamítne, bylo by maďarské pohrdání
evropskými rozhodovacími mechanismy ještě zjevnější. Ať už si myslíme o
užitečnosti kvót cokoliv, EU by nezbylo, než vůči Maďarsku přijmout tvrdé
sankce, protože Lisabonská smlouva je momentálně jakousi evropskou ústavou.
Už
samotná otázka navržená pro referendum je skandální. Zní: „Přejete si, aby EU
nařizovala povinné přestěhování lidí, kteří nejsou maďarskými občany, do
Maďarska bez schválení maďarským parlamentem?“
Co na
tom, že právě maďarský parlament schválil Lisabonskou smlouvu, v níž se
vzdal práva rozhodovat dodatečně o věcech, které přijme EU kvalifikovanou
většinou vzdal.
Maďarsko ale
v tomto pohrdání smlouvami EU není samo. Slovenský premiér Robert Fico se
dokonce ani neobtěžuje, aby se schovával za hlas lidu v podobě plebiscitu,
a rovnou prohlašuje, že Slovensko na základě kvót žádné uprchlíky nikdy nepřijme.
Proč se ale tedy Slovensko odvolávalo k Evropskému soudnímu dvoru, když
ani v případě neúspěchu své stížnosti není slovenská vláda ochotná respektovat
rozhodnutí učiněné kvalifikovanou většinou členských zemí EU podle platné
evropské „ústavy“?
Bohužel i
v České republice narážíme na stejné pohrdání evropským právem. U nás pro
změnu politici, naposledy ministr financí Andrej Babiš, přicházejí s tím,
že Česká republika by měla hlasovat v referendu o přijetí eura. Jenže ČR
se k přijetí eura už v jednom referendu—tom o vstupu do EU—zavázala!
I když někteří politici nyní tvrdí, že se od našeho vstupu změnily parametry
fungování eurozóny, přístupová smlouva, v níž náš závazek přijmout euro
figuruje, nic neříká o tom, že bychom měli právo se o přijetí eura rozhodovat
podle toho, zda a jak se podle nás změnilo fungování eurozóny.
Politici
Visegrádu si opakovaně stěžují, že je nikdo nebere vážně. Pro zbytek EU je
ovšem těžké brát vážně země, které se odmítají podřídit smlouvám EU, které samy
pomohly schválit.
Novinky, 26.2.2016