Západem obchází už zase strašák kolektivní nenávisti, která
se ve 20. století krutě zhmotnila do totalitních režimů různých odstínů. Jejích posledních velkých vln
a jejich důsledků jsme byli v Evropě svědky v bývalé Jugoslávii na začátku devadesátých let minulého století
a docela nedávno i na východě Ukrajiny.
Projevů kolektivní
nenávisti ale přibývá v celé Evropské unii v reakci jak na
masové přistěhovalectví či teroristické útoky islámských fundamentalistů, tak na bezmoc celých sociálních skupin tváří v tvář různým dopadům globalizace.
Množí se politické
strany a hnutí, které z „tekutého hněvu“ čerpají. A v některých zemích našeho regionu dokonce strany odmítající jinakost a liberální demokracii většinově vládnou.
I když původním zdrojem kolektivní nenávisti v její současné podobě je strach z cizího a neznámého, stejně jako mnohokrát v historii má i nyní nenávist tendenci bujet ve
společnosti jako rakovina a postupně se obracet jak proti všem formám jinakosti,
které skupiny šířící nenávist neuznávají, tak proti některým spoluobčanům.
Nedávné útoky na kavárny a další
podniky, jež se přihlásily ke
kampani HateFree Zone,
stejně jako sílící vyhrožování na
sociálních sítích těm, kdo údajně přehlížejí nebezpečí, jimž prý národ čelí, nejsou
svou povahou ničím novým. Kolektivní nenávist je ve své podstatě vždy totalizující, antidemokratická: obrací se nejen proti
původnímu „nepříteli“, ale
postupně i proti těm, kdo tohoto
„nepřítele“ odmítají vidět
a nenávist sdílet.
Kolektivní nenávist je součástí lidské historie od pradávna. Už kmenová společenství byla založena na striktním oddělování těch našich od těch cizích, ty bylo samozřejménenávidět
a zabíjet. S odmítáním cizího – jako v podstatě nepřátelského – byla spojena celá řada rituálů a pověr, které hrály
důležitou roli ve
snahách se tomuto cizímu nejen ubránit, ale také si nějakým způsobem přivlastnit jeho
energii a ducha.
I státní útvary a říše v postkmenovém uspořádání
praktikovaly složité rituály, které nám měly zajistit přízeň bohů a zároveň nás chránit
před obávaným nebo nenáviděným cizím, které
bylo obyčejně vykreslováno
jako „barbarské“ – tedy vlastně ne tak docela lidské. Obecně sdílená víra, že ti cizí jsou v některých případech jen o něco málo víc než zvířata, umožňovala nejen jejich zabíjení bez velkých výčitek svědomí, ale také po tisíciletí ospravedlňovala otrokářství.
Křesťanství později ustavilo domov v širším slova smyslu, který
hranice jednotlivých států přesahoval. Cizí bylo definováno kulturně a nábožensky, s čímž souvisely početné křižácké výboje i misionářské výpravy za
účelem náboženské
kolonizace. Když se tento odpor proti kulturně-náboženské cizosti jiných na konci 18. století, kdy začaly vznikat národní státy, spojil s nacionalismem coby společenstvím krve a s „moderními“ formami pohrdání „barbary“
v podobě teritoriálního kolonialismu, vznikla třaskavá směs, s níž se potýkáme
dodnes.
Celý jeden proud západního racionalismu se
dokonce vydal směrem k „vědecké“
a ideologické obhajobě kolektivní
nenávisti. Marxistická vize beztřídní společnosti byla rámována argumentací, v níž byla třídní nenávist jen logickým vyústěním „vědeckého“ pojetí dějin. Nacismus byl pak založen na „vědecky“ podložené rasové nenávisti. Jisté společenské třídy i jisté rasy musely být prostě zničeny proto, že stály
v cestě „objeveným“ zákonitostem.
Kolektivní nenávist vůči těmto skupinám, stojícím v cestě tak či onak definovanému pokroku, byla společensky nejen zcela legitimní, ale navíc byla ideologicky vyžadována jako důkaz loajality
k systému.
George Orwell popisuje takto organizovanou
nenávist v románu 1984 jako jeden z podstatných
rysů totalitní společnosti.
„Strana“, která v ní vládne, se sjednocuje a mobilizuje pomocí
kvazináboženského rituálu zvaného „dvě minuty nenávisti“, namířeného vůči společnému nepříteli: Jako obyčejně se na obrazovce objevila
tvář Emanuela
Goldsteina – Nepřítele lidu.
Tu a tam se mezi posluchači ozval sykot. Drobná žena s pískovými vlasy ze sebe vydala skřek, v němž se mísil strach
a odpor… Nenávist trvala sotva třicet vteřin a polovina lidí v místnosti začala neovladatelně, zběsile pokřikovat… Ve druhé
minutě přešla nenávist
v záchvat zuřivosti. Lidé
vyskakovali z míst, křičeli z plných
plic a snažili se umlčet dráždivý, mečivý hlas znějící
z obrazovky… Na dvou minutách nenávisti nebylo tak hrozné, že se jich člověk musel zúčastňovat, ale že bylo nemožné nezapojit se.
Jak se ale vůbec nenávist v člověku rodí a udržuje? Sigmund Freud popisuje
nenávist jako stav ega, jež si přeje zničit původce svého
neštěstí či strachu.
Francouzský filosof André Glucksmann tvrdil, že nenávist je silnější a vlastně i častější emoce než láska, neboť láska je závislá, vztahuje se k něčemu, kdežto nenávist procházející fází bolesti nic nedrží a na ničem jí nezáleží.
Václav Havel na konferenci Anatomie nenávisti, která se
v polovině roku 1990 konala v norském Oslu, tuto myšlenku
rozvinul. Lidé nenávidějící jsou podle něj lidmi s trvalým, nevykořenitelným
a skutečnému stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem ukřivdění. Chtějí být bezbřeze ctěni, respektováni a milováni, jsou ale nepřetržitě sužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou jim nevděční
a neodpustitelně k nim nespravedliví,
protože nejen že je nectí, ale
dokonce je přehlížejí.
Podle Havla je nenávist ďábelskou vlastností padlého anděla: je to stav
duše, která chce být bohem, ba si dokonce myslí, že jím je, ale neustále je trýzněna náznaky, že jím není, nebo být nemůže. Příčinu svého metafyzického neúspěchu ovšem není nenávidějící člověk nikdy schopen vidět v sobě samém a svém totálním sebepřecenění. Za všechno může v jeho očích okolní svět. To je ale viník příliš abstraktní, a tak si nenávidějící člověk nalézá
konkrétnější cíl, cíl obvykle jen zástupný, v podstatě nahodilý. Pro nenávidějícího je jeho
nenávist důležitější než její objekt, ty objekty je ostatně schopen střídat velmi rychle.
Havel se svou zkušeností s tehdy právě skončenou historickou etapou se logicky též zamýšlel nad kolektivními formami nenávisti. Přitažlivost kolektivní nenávisti vyrůstá dle něj z toho, že zbavuje lidi
samoty a pocitu bezmoci, čímž jim pomáhá čelit jejich komplexu z nedocenění a neúspěchu. Nabízí jim
pospolitost, vytváří z nich jakési
zvláštní bratrstvo, založené na velmi
jednoduchém způsobu sdílení společného objektu
odporu a společné ideologii křivdy. Vždyť vyhlásit, že za všechno neštěstí světa – a především za zoufalství každé ukřivděné duše
– mohou Němci, Arabové, černoši,
Vietnamci, Maďaři, Češi, cikáni či Židé, je tak
jednoduché a srozumitelné!
Komunita nenávidějících má podle Havla další velkou výhodu: její členové se mohou donekonečna navzájem
ubezpečovat o své ceně, ať už tím, že se předhánějí v projevech nenávisti ke zvolené skupině viníků jejich ukřivdění, nebo kultem symbolů a rituálů, které význam nenávidějící komunity
stvrzují. Jednota kroje, uniformy, znaku, praporu či milované písně sbližuje účastníky, utvrzuje je navzájem v jejich svrchované
identitě, zmnožuje
a zesiluje v jejich očích hodnotu
skupiny i jich samých.
Zatímco individuální agresivita je vždycky riskantní, protože probouzí
k životu strašáka individuální odpovědnosti, společenství nenávidějících
agresivitu jaksi „legalizuje“. Usnadňuje život všem, kteří jsou neschopni samostatné
úvahy, protože jim nabízí velmi jednoduchý a takříkajíc na první pohled či poslech
rozeznatelný objekt nenávisti jakožto viníka
vlastního ukřivdění. „Viník“ je
ihned rozeznatelný dík barvě pleti, jménu,
jazyku, jímž mluví, náboženství, jež vyznává, nebo místu svého pobytu na zeměkouli.
Po druhé světové válce a ji doprovázejícím holocaustu – zatím největším výronu kolektivní nenávisti v lidských dějinách – se západní liberální demokracie pokusily projevy kolektivní
nenávisti jednou provždy zkrotit s pomocí
teorie i praxe lidských
práv a multikulturalismu,
jakož i rostoucí tolerance vůči menšinám. V cestě ale stojí
nemalé překážky. Skeptici,
kteří tvrdí, že se lidstvo
navzdory technickému, vědeckému a politickému
pokroku nemění, mohou poukázat na to, že už před dvěma tisíci lety Seneca v dramatu Médea popsal mechanismy nenávisti, jež jsou zcela aktuální i dnes. Možná jen
s tím rozdílem, že vědecký pokrok umožňuje růst devastujících důsledků projevů individuální i kolektivní nenávisti.
Leonidas Donskis v knize Formy nenávisti upozorňuje, že vedle tradičních forem
individuální nenávisti, kterou ztělesňovali v antické mytologii už někteří navzájem se nenávidějící bohové, se v moderních společnostech nenávist, zejména ta kolektivní, často promítá do komplikovaných konspiračních teorií.
Umberto Eco se jim ve své románové tvorbě opakovaně věnoval stejně, jako se ve svých teoretických dílech zabýval fašismem coby formou
organizované nenávisti. Když si
v románu Pražský hřbitov objednává špión tajných služeb carského Ruska Račkovskij od
falzifikátora dokumentů a policejního agenta
Simona Simoniniho Protokoly
sionských mudrců, pronese následující úvahu: „Kdo nemá mravní zásady,
obvykle se zahalí do praporu, a parchanti se vždy dovolávají čistoty své rasy. Národní
totožnost je poslední zbraň vyděděnců. A smysl pro ni se zakládá na nenávisti k těm, kdo totožní ne jsou. Musíme pěstovat nenávist jako občanskou vášeň, nepřítel je přítel národů.“
Jak už bylo řečeno, nenávist se dnes znovu klube na povrch v různých formách, včetně extremistické politiky. A to nejen na Západě – politicky je prominentní zejména v našem regionu. Václav Havel
ve svém projevu v Oslu před čtvrtstoletím „věštecky“ předjímal, že z mnoha důvodů může v jisté fázi postkomunistického vývoje začít vítězit spíše nenávist, protože po desetiletích komunistické nadvlády nejsme schopni přijímat a tolerovat jinakost,
což je předpokladem
fungování liberální demokracie. Přitom po všem,
co prožily, cítí národy v našem regionu podle Havla přirozenou potřebu zviditelnit rychle svou existenci a dosáhnout
uznání a ocenění. Chorvatský filosof
Boris Buden popsal tento začarovaný kruh
jako „utopii minulosti“, protože národy
v našem regionu mohou údajně dospět, teprve až složí zkoušku
z demokracie, což ovšem mají posoudit
a uznat naši západní partneři, kteří dost dobře nechápou naše traumata a dívají se na naše pokusy
o modernizaci se skepsí.
Je to situace bohužel dost podobná té, která podle Havla generuje nenávist na individuální
úrovni – u zmíněného typu lidí,
kteří chtějí být ctěni, respektováni, ba milováni, ale jsou nepřetržitě sužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jim nejsou dost vděční,
a navíc k nim jsou neodpustitelně nespravedliví. Vzniká tak příznivá podmínka
pro vznik kolektivního odporu, který by mohl za jistých okolností přerůst až
v kolektivní nenávist.
Zatímco Havel mohl v roce 1990 ve své
analýze vyjít z historických skutečností
a upozornit, že mají v našem regionu
potenciál za určitých okolností posilovat projevy kolektivní nenávisti, těžko mohl předvídat, že se projevy
nenávisti mohou masově vrátit i na Západě, který se s nimi zdánlivě tak úspěšně rozešel po druhé světové válce. V posledních letech ale vidíme, že primárně v důsledku
globalizace, jejíž prudkou akceleraci způsobil právě pád bipolárního světa, sílí
projevy kolektivní nenávisti i v západních demokraciích.
Společným
jmenovatelem je rostoucí bezmoc lokálně fungující politiky při řešení problémů generovaných ekonomickou a technologickou
globalizací. Tradiční politika ztrácí půdu pod nohama nejen v přímé konfrontaci
s globálními jevy, které stále více přesahují národní hranice a činí z nich
jen fikci, ale i proto, že globalizovaná
modernita rozvrací sociální skupiny, které tradiční strany vždy reprezentovaly.
Populistické subjekty nabízejí v takové
situaci jako řešení nejen návrat k romantizované vizi národa
a jeho údajnémuzlatému věku někde v minulosti, ale
také ukazují na ty, kdo prý za neblahý vývoj mohou: na cizince, migranty,
domácí liberály propadlé zhoubnému multikulturalismu a politické
korektnosti, elitářské nadnárodní projekty
pohrdající lidem, jakož i nadnárodní
oligarchie, které globalizaci konspiračně řídí, aby z ní mohly profitovat. Toto vše se stále
více děje nikoliv v civilizované atmosféře jakési konstruktivní kritiky, ale v houstnoucí nenávisti. Historická
paměť, která by měla sloužit jako varování, zase jednou selhává. Výrok George Santayany – Kdo
si nepamatuje svou minulost, je odsouzen k jejímu opakování – bohužel není v současné situaci už jen elegantním bonmotem.
Právo-Salón, 2.6.2016