Je dnes velmi populární kritizovat
kvůli všemožným neduhům moderních společností tzv. elity. Ty politické jsou prý
odtržené od lidu, který potřebují tak nanejvýš k tomu, aby jim dal
„demokratický“ mandát. Ty ostatní jsou povýšené, odmítají lidu naslouchat, a
ještě si mnohé z nich hrají na nikým nevolenou občanskou společnost.
Nejhorší jsou elity bruselské. Ty jsou
odtržené nejen od lidu, ale i od národních politických elit. Dalo by se říci,
odtržené nadvakrát. Mínění lidu je nezajímá už vůbec, jde jim jen o udržení
moci a vlastních výhod.
Někteří z nás si mohou naivně
myslet, že kupříkladu členové Evropské komise jsou jen vyslanci svých národních
demokratických vlád—navíc doma spíše druhá politická liga. Jenže bijce elit jen
tak neoblafnete. Dobře vědí, že jakmile se i třeba dříve bezvýznamní národní
politici snesou do toho zatraceného Bruselu, nechtějí už nic jiného než si užívat
moci a dělat nesmyslná rozhodnutí.
Odtrženost a zpupnost těchto elit se
projevuje i po rozhodnutí britského lidu o Brexitu. Jedna část těchto
povýšeneckých elit by chtěla reagovat větší integrací kontinentální Evropy,
druhá naopak jejím rozvolněním. Proč proboha neudělají něco, co dává smysl? Proč
to prostě nezařídí? Makat, pánové a dámy, makat!
Jsou dva druhy léčby pro odtrženost
těchto elit. Jednou je již probíhající nástup hluboce vnímavých politiků, kteří
na rozdíl od elitářů zásadně nezneužívají svůj demokratický mandát. Naopak: kudy
chodí, tudy elity sami kritizují a slibují, že se bude vládnout podle lidu.
K tomu bude podle nich zapotřebí obnovit lesk národních států, aby do vůle
národa nekafraly nadnárodní elity, a postupně přidat i trochu vlády tvrdé ruky,
protože jinak hrozí nebezpečí, že pod pláštíkem „demokratického mandátu“ budou
odtržené elity lid dál podvádět.
Druhou léčbou jsou referenda, protože
jenom ta prý mohou zabránit tomu, aby
politici, které někdo naivně volil na základě jejich programu, po svém zvolení
dělali i věci, které v programu neměli. Ti úplně nejtvrdší kritici elit se
navíc ptají, to vlastně vůbec je takzvaný demokratický mandát v době, kdy,
jak všichni víme, si lze nejen celé politické strany i jednotlivé politiky,
koupit? K čemu je vlastně zastupitelská demokracie?
Více referend, ať už o úsporných žárovkách či o vystoupení
z toho či onoho spolku, by prý bylo elegantním řešením, neboť lid si na
rozdíl od proradných elit nikdo nemůže koupit. Ani kdyby nakrásně svými penězi ovlivnil otázky, na které má lid
v referendu odpovědět, nebo svou reklamou zahltil všechny televize a polepil
plakáty celou zemi.
Co když ale současná vzpoura lidu proti
národním a bruselským elitám souvisí s tím, že skutečné elity, které
určují běh dnešního světa, jsou nadnárodní
korporace a finanční instituce, které tvoří globální ekonomický systém,
ve střetu s kterým jsou národní i bruselské politické elity se svými
lokálními politickými prostředky stále bezmocnější?
Jak vyzrát na tyhle elity? Že by si
s nimi poradil přímo lid? Ekonomický a politický chaos ve Velké Británii po
tamním referendu tomu zatím moc nenasvědčují. Kdyby o Brexitu rozhodovali
volení politici s demokratickým mandátem od lidu místo samotného lidu, asi
by dnes bylo ostrovní království v menší šlamastyce.
Novinky, 8.7.2016