Sjezdy amerických republikánů a
demokratů potvrdily jako prezidentské kandidáty dvě osobnosti, které
v mnohém ztělesňují zcela protikladné pohledy na současný stav světa a
řešení jeho problémů. Prezidentské klání bude odpovídat na otázku v jakém světě vlastně žijeme.
Republikánský kandidát Donald Trump nabízí
dystopický obraz Ameriky, která je podle něj–stejně jako celá západní
civilizace–v úpadku. Ohrožuje
jí neschopnost dosavadního politického establishmentu čelit globalizaci a s ní souvisejícímu odlivu tradičních
pracovních míst z USA, masové migraci, islámskému fundamentalismu, oslabování
národní suverenity, politické korektnosti a mnoha další jevům.
Demokratka Hillary Clintonová naopak tvrdí,
že to s Amerikou navzdory problémům není tak zlé a globalizaci vidí spíše
jako pozitivní výzvu, jakkoliv se nyní staví spíše skepticky k některým
dohodám o volném obchodu.
Trump sní o tom, že Americe vrátí bývalý super velmocenský lesk. Má to ale být
lesk spíše izolacionistický. Amerika si se svou silou vystačí sama. Dalšímu úpadku může prý zabránit jen silná
osobnost. A tou je on, miliardář stojící mimo politiku, který je ale mluvčím
pracujících a upadajících středních tříd.
Clintonová trvá na tom, že problémy USA
nemůže nevyřešit jedna osoba. Když mluví o možných řešeních, říká „my“, a míní tím demokratický proces, jakkoliv je často
těžkopádný a frustrující. Trvá na pokračujícím angažmá USA v NATO i
dalších globálních institucích. Podporuje na rozdíl od Trumpa i silnou
Evropskou unii.
V amerických prezidentských
volbách tedy bude zkoncentrováno zásadní dilema současného Západu. Můžeme
přijmout myšlenku, že údajně upadající Západ může zachránit jen vláda silné
ruky, která se nemíní zdržovat tradiční politikou a prý již nefunkčními
hodnotami liberální demokracie, a která nás vrátí z dravého proudu
globalizace do bezpečí národních států.
Anebo přijmeme myšlenku, že to navzdory
všemožným krizím s námi není tak špatné, a že problémy působené globalizací
a s ní spojenými výzvami—od masové migrace až po terorismus–zvládneme nikoliv s pomocí
politických mesiášů, ale s pomocí osvědčených demokratických mechanismů.
Je to volba mezi politikou strachu,
která tvrdí, že lépe už bylo a chce restaurovat
minulost, a politikou realismu a uměřenosti, která tvrdí, že navzdory
veškerým složitostem prudce se měnícího světa, se musíme dívat do budoucnosti. Netřeba zdůrazňovat, že i pro dění
v Evropě bude důležité, jaká vize a s ní spojená řešení
v nejsilnější západní demokracii v listopadu zvítězí.
Právo, 30.7.2016