Psychologové radí, aby lidé, kteří
obdrží emailovou nebo textovou zprávu, která v nich probouzí silné
negativní emoce, počkali s odpovědí, až tak říkajíc vychladnou a získali
odstup. Nejhorší je odpovídat pod vlivem vzteku a jiných negativních emocí.
Bohužel to přesně se dnes ale děje
v reakci na nejrůznější teroristické útoky. Jsou to bezpochyby odporné
činy s velmi tragickými důsledky. Ale politici a komentátoři, kteří jsou často ještě
před zjištěním všech faktů ochotní lacině generalizovat, jen pomáhají zvyšovat
ve společnosti strach a hysterii. Nepomáhá ani tekutý hněv na sociálních
sítích, který se často nějakým strukturovaným přístupem k problémům a
fakty nezdržuje.
Série nedávných útoků sestávala
z těch, které spáchali skuteční „vojáci“ Islámského státu. Pak z těch,
které spáchali „osamělí vlci“ s psychickými problémy, z nichž někteří svůj
čin islámským fundamentalismem jen účelově zastřešili.
Ale také z těch, které spáchali lidé,
kteří s islámem i islámským fundamentalismem neměli nic společného.
V případě mnichovského útočníka, kterého kvůli jeho iránskému původu byli
mnozí ochotní okamžitě označit za islamistického teroristu, se ukázalo, že jde
o vyznavače extrémně pravicových myšlenek ve stylu Anderse Breivika.
To vše neznamená, že bychom měli
islamistický terorismus jakkoliv podceňovat. Jenže bychom zároveň při všem
vzteku, zhnusení a momentální bezmoci neměli zapomínat na kontext. V něm
proti sobě stojí relativně malá soldateska kriminálníků se středověkým
myšlením, která si říká Islámský stát, a nejmocnější civilizace světa, tedy
Západ.
IS i jemu podobné organizace mohou
napáchat škody, způsobit smrt tisíců lidí, ale stojí proti civilizaci, která má
prostředky vymazat z povrchu země nejen IS ale třeba celý islámský
civilizační okruh. To, že takovému pokušení, třeba i s použitím zbraní
hromadného ničení, nepodlehne, a pečlivě odděluje vojáky i teroristy od
civilistů, a islám od islamistů (tedy individuální vinu od kolektivní-), je to,
co ze Západu tak úspěšnou civilizaci udělalo.
I Západ se přitom učil z vlastních
chyb. Totalitní výhonky západní civilizace ještě ve 20. století neváhaly,
stejně jako dnes islamističtí fanatici, likvidovat nebo odsouvat na základě
kolektivní viny celá etnika a národy. K podobným opatřením sáhly i některé
demokracie během války nebo těsně po ní. Dnes jsou pro Západ taková řešení
nepředstavitelná, jakkoliv si někteří populističtí politici s principem
kolektivní viny s chutí pohrávají.
Nelze než opakovat, co už vyslovilo
mnoho chytrých lidí, a co zní bohužel dnes už trochu jako klišé. Teroristi nás
porazit nemohou. Mohou jen doufat, že západní společnost zaséváním strachu
natolik znejistí, že klesne na jejich středověkou úroveň.
Tedy, že bez rozlišování vinných od nevinných,
či bez rozlišování uprchlíků od těch
před nimiž prchají, přijme také nějakou verzi svaté války. Nebo že podlehne
kolektivním bludům, kupříkladu o tom, jak několik miliónů muslimů na jejím území
zavede i pro Evropany právo šária. Ve skutečnosti prohrajeme jen tehdy, když naše mocná civilizace začne
uvnitř sebe sama opět stavět hranice a přemůže ji nenávist.
Jelikož máme v tom, co někteří zcela přemrštěně
nazývají „válkou“, co do činění s jednotlivci a bojůvkami, jejichž zbraněmi
jsou výbušniny a ruční zbraně, ale často jen nože či nyní nově automobily, bylo
by opravdu paradoxní, kdyby se civilizace, která může stisknutím tlačítka
zničit celý svět a má k dispozici armády vyzbrojené superzbraněmi, v souboji
s nimi zhroutila. Nepochybně bychom pak museli dojít k závěru, že
skutečný důvod našeho pádu spočíval mnohem více v nás samých, než
v hrozbě islamismu, o které dnes každý mluví.
Novinky, 29.7.2016