Milan Kundera líčí v románu Život je jinde, který dokončil v roce
1969, ale který vychází v Česku až nyní, revoluci jako děj rozprostřený
mezi činy a lyrikou. Básnici dávají revoluci jistý druh řeči, ale zároveň si
uvědomují, že žijí ve vlastním zrcadlovém domě poezie a že takzvaný opravdový
život se odehrává jinde. Za oknem zní hukot střelby a srdce svírá touha odejít.
Ale pozor! Když básnici omylem překročí hranici zrcadlového domu, zahynou,
neboť neumějí střílet a pokud vystřelí, obrazně řečeno zasáhnou – stejně jako
hrdina románu Jaromil – svou vlastní hlavu.
Kunderův román je možné číst na mnoha
rovinách. Na jedné je to nemilosrdné zúčtování se sebou samým – mladým lyrikem
oslavujícím revoluci v 50. letech. Možná i proto Kundera nechává nesmělého
Jaromila, který se nikdy – stejně jako mnoho básníků před ním – nedokázal
odpoutat od své matky, aby se stal dospělým mužem, zemřít.
Zatímco Jaromil je mladý, nezkušený
romantik, který nástup nové beztřídní modernity oslavuje lyrickou poezií,
starší muž, skrze kterého Kundera vypráví s odstupem času o Jaromilově
konci, je poněkud cynický prozaik
života. S Jaromilem ho pojil vztah k téže dívce, kterou básník ve své
nezralé touze ji cele vlastnit, dostal nechtěně do vězení, když z ní
vymámil falešné přiznání, že se její bratr chystá k emigraci. Dívka si
historku o bratrovi vymyslela, protože chtěla zakrýt, že ve skutečnosti byla
v posteli s oním druhým mužem. Ukáže se, že děje „opravdového světa“,
v němž se odehrává tzv. skutečný život, jsou zcela mimo kontrolu básníků,
kteří pod kotlem revolucí v dějinách tak ochotně přitápěli.
Život je jinde
lze ovšem číst nejen jako Kunderovo sebezpytování, ale i jako filozofický
traktát o revolucích, umění a jejich nositelích. V úvahách, kterými
Kundera prokládá všechny své romány, má revoluce několik tváří. Na jedné straně
je to teritorium činu. Tedy převážně doména mužů jistého ražení, kteří chtějí
měnit svět anebo si vydobýt moc. Ale prolévání krve a velké činy potřebují svou
lyriku, a zde nastupují básníci. Oba tyto póly revoluce se navzájem potřebují.
Ale je zde i jiné napětí. To mezi
revolucí coby naplňováním utopie nebo údajně vědecké teorie, která na čas ruší tajemství budoucnosti, protože je
vlastně snahou budoucnost podle „předkresleného“ plánu vytvořit, a revolucí,
která navzdory údajně vědecky podloženým universalistickým nárokům obvykle
improvizuje a hledá svůj jazyk. I proto, upozorňuje Kundera, byla raná 50. léta
nejen plná násilí pod praporem jasných zítřků – tedy budoucnosti zbavené
tajemství, ale i lyriky.
„Revoluce netouží, aby byla studována a
pozorována, touží po tom, aby s ní lidé splynuli, v tom smyslu je
lyrická a lyricky potřebná,“ píše. Revoluce ale potřebuje jinou lyriku než tu,
která opojně sleduje tichá dobrodružství a krásné podivnosti básníkova nitra. Jelikož
revoluce zrušila tajemství budoucnosti a revolucionář ji znal zpaměti
z brožur, knih přednášek, agitačních řečí, revoluční lyrika měla této
budoucnosti i revolučnímu úsilí o její stvoření dodat poetickou dimenzi a
slovní palivo.
Při setkání se skupinou
surrealistických umělců, Jaromil vášnivě argumentuje, že revoluce je nezbytné násilí
pod praporem mládí. Starce je třeba brutálně vykopat z pódia, tvrdili
kdysi surrealisté, jenže po komunistické revoluci se sami takovými starci
stali, argumentuje. Když umělci Jaromilovi oponují, že v takovém pohledu by i
jeho dosavadní lyrická tvorba byla nepotřebná, vášnivě souhlasí – i jeho
dosavadní básně jsou pro revoluci zcela nepotřebné. A dodá: „Je mi to líto,
protože je mám rád. Ale má lítost bohužel není žádný argument proti jejich
nepotřebnosti.“
xxx
Revoluce se od nástupu osvícenství
konaly pod praporem modernosti. Chtěly zrušit či zásadně změnit dosavadní
„nemoderní“ svět. I proto zde hrálo zásadní roli mládí a jeho nezkušenost.
Hesla komunistické revoluce v Československu se tak podobala heslům
studentských bouří ve Francii v roce1968, ilustruje v jedné pasáži
románu Kundera. Svět bylo třeba vyrvat jeho dosavadním „majitelům“ a vytvořit
ho jinak.
Pokud jde o psychologii a motivy
jednáni hlavního hrdiny, Život je jinde není
neaktuální ani pro ty, co si román přečtou až nyní – 47 let po jeho dokončení.
Zároveň si ale nejspíš mnozí uvědomí, v jak zásadně odlišné době dnes
žijeme. Román o revoluci a jejích epigonech byl totiž napsán na začátku
postmoderní, post-utopické epochy, která s revolucemi toho druhu, o nichž
Kundera píše, skoncovala. A která také značně umenšila vliv nejen lyrické
poezie, ale i románu, jehož vášnivým obhájcem coby literární formy nejlépe
vyjadřující západní modernitu se stal právě bývalý lyrik Kundera, když zavrhl
nejen revoluci sloužící lyrismus, ale jako autor se odvrátil i od poezie obecně.
Kundera píše o revoluci, která má i při
své obludnosti srozumitelné obrysy. Její aktéři – od mužů „života“ až po
básníky – se považují za uskutečňovatele universalistické vize, která nemá
alternativu. Toto poslední revoluční vzepětí modernity neuspělo. Po období
prvotního nadšení se systém, který měl lidstvo jednou provždy osvobodit, přeměnil v jakousi
uschlou větev západního racionalismu, vedle níž naopak překypovala životem
větev liberální demokracie, jejíž intelektuální a umělečtí mluvčí v 70.
letech ohlásili nástup postmoderny.
Až do roku 1989 mělo transatlantické
společenství přece jen jakousi vizi: vítězství nad sovětským táborem,
následované globálním vítězstvím liberální demokracie. Když se ale bipolární svět v roce 1989
konečně zhroutil, došlo k řadě matoucích jevů: od ekonomické a technologické
globalizace až po hodnotovou a institucionální relativizaci v nitru
samotné liberální demokracie. Zároveň se jaksi samovolně spustila další revoluce, kterou ovšem už neřídí
žádná politbyra. Je to revoluce, která v podobě nových komunikačních
technologií a prudce akcelerujícího množství objevů technovědy, jakož i
globalizace trhu, zásadně mění fungování světa.
Srozumitelné příběhy byly v posledním
půlstoletí, a zejména od pádu komunismu, nahrazeny množinami navzájem si konkurujících
výpovědí o světě, záplava informací všeho druhu nahradila kontext a poučený
výklad. Základní charakteristikou post-utopického věku je, že neexistuje žádná
ucelená vize budoucnosti, žádný její velký
příběh.
xxx
Způsob, jakým se komunikuje
v současném světě, rychle rozpouští či oslabuje další rodící se hnutí
volající po revoluční změně, podobná těm z Kunderova románu, a globální
kapitalismus je pružně absorbuje. Z rádoby revolucionářů se stávají
globální celebrity ještě před tím, než by se mohli odhodlat k akci. Knihy
na téma nezměnitelnosti kapitalistického systému v jeho postmoderní globální
podobě zcela převažují nad „revolučními“ vizemi změny.
Moderní komunikační technologie,
zejména internet, také výrazně umenšily význam lyrické poezie, lyriků a literatury
obecně. Daly vyrůst generaci, která intenzivně, často přes národní hranice, sdílí své pocity, zážitky a informace,
což do jisté míry oslabuje snahy zkoumat vlastní nitro způsobem, jakým to činí Kunderův
hrdina. Jedinečnost, která se kdysi pojila s tvůrci poezie, byla
v postmoderní době nahrazena výrazy „jedinečnosti“, v nichž se identita
konstruuje jiným způsobem. „Poezií“ dnešní doby je „štěbetání“ na síti, nikoliv
hluboké výpovědi o sobě samém či o světě.
Internetová generace posledních dvaceti
let je nejen výrazně „nelyrická“, ale obecně i „neliterární“. Na jedné straně řada
mladých lidí zůstává z ekonomických důvodů u rodičů možná déle než Jaromil
neschopný odpoutat se od maminky, na straně druhé je ale od generace
internetově pologramotných rodičů dělí příkop, který je mnohem hlubší než ten, co
dělil revolucionáře Jaromila a jeho maminku ztělesňující prvorepublikový
maloburžoazní étos.
Celkově je tato internetová generace je
výrazně nerevoluční. Nová levice,
která se ji snaží probudit k činu, je slyšet jen na jejích okrajích,
nikoliv v jejím srdci. Tam vládnou filmy, videoklipy, populární hudba či
různé formy interaktivních projevů. Tedy de facto sdílený konzum produktů
popkultury, odehrávající se ve stále více virtuální realitě.
xxx
Dopady globalizace a nových technologií
jsou matoucí i v mnoha jiných směrech. Tato změna přitom proběhla tak
rychle, tak „revolučně“, že zcela proměnila kontury základních životních jistot
generace lidí, kteří se narodili v prvních dvou desetiletích po druhé
světové válce. Ať už mluvíme o příslušnících západních středních tříd nebo
lidech vyrůstajících v komunismu, všechny spojovala až zhruba do roku 1989
jistá přehlednost světa, jakkoliv
intelektuální elity už od sedmdesátých let diskutovaly o postmoderně.
Přehlednost světa a jistoty prvních
desetiletí poválečného uspořádání kvůli rostoucímu počtu globálních výzev ale rychle
mizí. Generace zvyklé po půlstoletí na relativní stabilitu se stále více
ocitají v tekutém světě globálních výzev, jako jsou masová migrace,
nadvláda globálního finančního kapitálu nad lokální politikou či odliv
tradičních průmyslů do jiných částí světa. Z vědeckých laboratoří,
high-tech parků a univerzit se valí záplava objevů, které mění pohled na svět
jako stabilní a vypočitatelné místo.
Národní státy, které byly od nástupu
moderny domovem lidí v širším
slova smyslu, za něž stálo ve jménu vlastenectví i umírat, se s pomocí své
politiky, zamrzlé na lokální úrovni, marně pokoušejí onu nikým neřízenou
revoluci, kterou pojmově zastřešuje globalizace, zkrotit. Rostoucí bezmoc
národních politických elit i pocit bezmoci mezi jejich voliči tak spustily
v posledních letech cosi jako kontrarevoluci,
jejímž cílem je dravý proud globalizace zastavit.
Tato kontrarevoluce má svůj politický
jazyk. Je to jazyk populistického nacionalismu, kterým se stále více politiků
obrací k frustrované veřejnosti. Při posilování strachu z budoucnosti
jim přitom zdatně sekunduje zábavní průmysl, budoucnost je ve stále větším
počtu dystopických fantazií nejen nejasná a tajemná, ale přímo výhrůžná. Zítřky nejsou „světlé“,
poznatelné a uskutečnitelné skrze racionální čin, ale spíše temné, nepoznatelné
a vymykající se plánu. A v tom všem zcela
absentuje lyrika, která hrála – i ve své pokřivené revoluční podobě – tak zásadní
roli v revoluci, kterou analyzoval ve svém díle Milan Kundera.
Z románů, které se ještě masově čtou, vzbuzují největší pozornost ty,
které předpovídají západní civilizaci potupný konec, viz třeba Podvolení Michela
Houellebecqa.
Jako všechny kontrarevoluce je i tato, která se začíná vzpínat
před našima očima, obrácená k minulosti,
nikoliv k budoucnosti. Ta už
není místem, které chceme sebevědomě kolonizovat, ale slouží jako strašák. Kontrarevoluce chce restaurovat přehlednou
minulost, k čemuž je prý nejprve zapotřebí opevnit se před globalizací za
národními hranicemi. Mnohé z jazyka, kterým nastupující kontrarevoluce
mluví, je přitom důvěrně známé, protože současné hnutí proti globalizované postmodernitě v lecčems
navazuje na „kontrarevoluci“ proti klasické
modernitě, v jejímž čele stály Itálie a Německo třicátých let.
Nové je to, že kromě teoretických děl, která se pokoušejí tento
útěk před globalizovanou modernitou ospravedlňovat, se rostoucí množství projevů
strachu z nejasné budoucnosti zhmotňuje do podoby hysterických, stále více
nenávistných diskuzí na internetu. I
tyto diskuze, stejně jako samotné médium internetu, mají svou poetiku, ale i ta
je výrazně jiná než ta, o níž píše Kundera ve svém románu.
Plaveme tedy, nebo se spíše topíme v dravém
proudu „revolučního“ samopohybu globalizujícího se světa a proti němu se
vzmáhající bažině kontrarevoluce nacionálního populismu, přičemž oba jevy mají
výrazně generační rysy. Mladá generace, která byla kdysi nositelem revolučních
změn, je i nyní v čele globalizační revoluce, i když ve výrazně nepolitické podobě. Že je její svět
tekutý, a v jistém smyslu spíše virtuální než reálný, ji nepřipadá až tak
hrozivé jako generacím jejich rodičů a prarodičů. A ačkoliv se nabízí mnohé,
proti čemu by se mohla tato generace revolučně vzbouřit – od prekarizace, přes
rostoucí nerovnosti až po vysokou nezaměstnanost ve vlastních řadách – výrazně
se nebouří.
Napětí vzrůstá mnohem více ve „šťastné“ generaci,
která vstupovala do světa v prvních dvaceti letech po válce a užila si
několik desetiletí míru i relativního blahobytu, jištěného sociálním státem. Tedy
generaci dnes už starších lidí. Jejich zděšení z výše popsaných změn je
natolik velké, že právě oni většinově legitimizují svými hlasy politické síly,
které slibují zkrotit s pomocí národně ukotvené vlády silné ruky všemožné výzvy
globalizace. Naposledy pomohli právě oni prosadit Brexit.
xxx
Dominující v návratu k minulosti je
nostalgie po něčem, co už se nemůže
vrátit. A jak z historie víme, nostalgie po údajném „zlatém věku“,
založeném na jednotě všech se všemi, je v posledku hlasem fašismu. Máme tak
(opět) co do činění se střetem neukotvených „kosmopolitů“, kteří jsou
v globalizovaném světě doma, a lidí, pro které je takový svět noční můrou.
Anebo, jak píše v jednom z nedávných esejů Fareed Zakaria, se střetem
mezi otevřeností a uzavřeností vůči globalizaci. Zatímco velkou část mladé
generace oslňuje „poetika“ života v sítích a na sítích, cvrkot vědeckých
laboratoří, nové komunikační technologie ztělesňované Silicon Valley a volnost
pohybu, starší generace se obracejí k poetice stabilní minulosti. Ukazuje se,
že tzv. ostalgie, tedy nostalgie po jistých aspektech a stabilitě komunistické
éry v postkomunistických zemích, byla možná předznamenáním nostalgie,
kterou nyní začíná politicky podporovat starší generace na Západě.
Budoucnost je samozřejmě jinde než v minulosti, mohli bychom říct v parafrázi Kundery. Jenže kontrarevoluce
pod praporem nostalgie po starém přehledném světě má bohužel potenciál uvrhnout
náš svět na čas do chaosu stejně jako různé (kontra)revoluce minulosti.
Jedno ovšem zůstává v morfologii
revolucí i kontrarevolucí neměnné. Stejně jako v Kunderově líčení komunistické
revoluce se i dnes všude vynořují poněkud komické
postavy nastupující kontrarevoluce, které kromě apokalyptických předpovědí přímo
či nepřímo nabádají k obnově starých pořádků. Lidé jako Donald Trump,
Marine Le Penová, Nigel Farage, nebo u nás Václav Klaus, Petr Mach či Tomio
Okamura, popřípadě Adam Bartoš, jsou už na první pohled čímsi komičtí,
v angličtině bychom dodali „ackward“. Kundera by si na nich literárně
smlsnul se stejně krutou ironií jako na svém Jaromilovi či jeho politických
souputnících.
Jenže z předchozích vzpour proti
modernitě, jakož i z revolucí, jakou popisuje Kundera ve svém románu, dnes
už bohužel také víme, že právě zdánlivě komické figury, jako Adolf Hitler nebo
Klement Gottwald, způsobily největší tragédie lidských dějin. Možná proto, že jako
komické se jeví jen nám, kteří jimi povrhujeme, což nás může vést
k mylnému názoru, že věci, které hlásají, se nemohou opravdu stát.
Jak často připomíná Milan Kundera,
vnímat komično je dáno jen lidem se smyslem pro humor, který hlasatelé nových
pořádků, popřípadě hlasatelé návratu ke starým pořádkům, skoro nikdy nemají. A jeho
romány dobře ukazují, jak jsou lidé bez humoru nebezpeční. I ti dnešní tak berou
zcela vážně sebe i své blouznění o tom, že vše prostupující revoluci, která
mění před našima očima svět, lze vystavit zpáteční jízdenku. A když jejich
přesvědčení nepůjde realizovat po dobrém, budou chtít, ať to jde po zlém. I v tom
je Kunderův Jaromil varovným mementem.
Právo-Salón, 28.7.2016