Teroristický útok Al-Kájdy na New York a
Washington z 11. září 2001 může být v lecčems považován za symbolický konec 20. století a začátek
nové éry. Dvanáct let před tímto útokem padly komunistické režimy ve východní
Evropě a skončila studená vláka, což byla jistě sama o sobě symbolická tečka za érou, v níž se odehrály dvě světové
války a na evropském kontinentu se vystřídaly dva totalitní režimy.
Pád komunismu byl interpretován jako vítězství
Západu, což bylo v bezpečnostní sféře doprovázeno iluzemi o tom, že
bipolární svět bude nahrazen unipolární dominancí Spojených států coby
vojenského lídra Západu. V ekonomické sféře převážil neoliberalismus,
v politické přišli američtí neo-konzervativci s teoriemi o tom, že
demokracii lze šířit do jiných kulturních okruhů nejen měkkou silou, ale
v případě nutnosti i silou vojenskou. Zdálo se, že svět čekají světlé
zítřky napsané podle západního, zejména amerického scénáře.
Pád
iluzí
Ve skutečnosti hlavní hybnou silou světa se
v dekádě po pádu sovětského impéria nestala rozhodnutí učiněná v pracovnách
amerických prezidentů, ale síla z počátku mnohem méně viditelná. Tou byla prudce akcelerující ekonomická globalizace, kterou poháněly mnohem více
nové technologie, zejména komunikační, než mocenská politika Západu nebo
teorie (neo)liberalismu. Ten samozřejmě
přispěl k odbourání některých obchodních bariér a urychlil růst volného
obchodu, ale globalizace byla mnohem komplexnější proces.
V prvé řadě umožnila neobyčejnou expanzi
nadnárodních korporací a finančního kapitálu i do zemí, kam byl jejich přístup
dříve omezený. Zároveň došlo ke globalizaci médií, přičemž nové komunikační
technologie spustily proces, v němž se hlavním komunikačním médiem stával
internet. Finanční trhy začaly postupně fungovat v pravém slova smyslu
planetárně.
Problémem bylo a je, že světové i
domácí politice i po pádu bipolárního světa zůstávaly hlavními aktéry
národní státy, které byly sice schopné spolupracovat na základě mezinárodních
smluv, obranných aliancí, popřípadě regionálních integračních uskupení, jako je
Evropská unie, ale nedokázaly držet krok s ekonomickou, finanční a
technologickou globalizací. Politika
zůstala lokální a stále více tudíž nestačila na řešení globálních výzev.
Nůžky mezi lokálně, v lepším případě regionálně fungující politikou a
globálně fungujícím hospodářstvím se přitom od té doby jen dál rozevírají.
Navíc v první dekádě po pádu sovětského
impéria (v níž podle Francise Fukuyamy měl začít konec historie
v podobě globálního tažení liberální demokracie), začal nástup globalizace
vystavovat dříve dlouho stabilní model liberální demokracie stále většímu
tlaku. Rostoucí nadvláda globálního kapitálu nad lokálně fungující politikou
přispívala ke korumpování politických stran a navíc ukazovala demokratické
politiky v národních státech ve stále nepříznivějším světle: tedy jako
aktéry, kteří nedokážou s pomocí národní politiky zvládat stále větší
počet globálních výzev.
Právě v tomto období také padla dlouho
obhajovaná teze, že demokracie a tržní hospodářství jsou vzájemně provázané:
Čína a další země ukazovaly, že tržní hospodářství, i když deformované (a
v mezinárodní soutěži neférově podporované) zásahy státu, lze provozovat
bez demokracie. Globální korporace si uvědomily, že spolupracovat mohou
v podobě masivních investic často lépe se zeměmi, které vyznávají jisté
typy autoritářství než s pomalými a těžkopádnými demokraciemi.
Padla ale nejen iluze o provázanosti
demokracie a trhu. Globalizace také kopala hrob iluzi o stabilitě nové
bezpečnostní architektury světa, v němž dominuje jediná supervelmoc, která
si může globálně měkkou a tvrdou silou vynucovat pořádek. Zatímco teoretici si
v té době ponejvíce všímali pozitivních stránek globalizace, jako bylo šíření
nových ekonomických a technologických postupů mimo Západ, jakož i bohatnutí
dříve chudého „třetího světa“, globalizovaly se bez existence skutečné globální
politické správy také různé hrozby.
Globalizace
terorismu
Útok z 11. září byl tak v prvé řadě
připomínkou, že ve zdánlivě stabilním unipolárním světě, v němž se pod
bezpečnostním deštníkem světového policisty v podobě USA bude už prý šířit
především demokracie a výhody tržního hospodářství, se také rychle globalizují
síly, které viděly Západ jako hrozbu svým hodnotám.
Terorismus samozřejmě existoval už před 11.
zářím 2001, ba před pádem bipolárního světa, ale byl vesměs lokální. Odehrával
se vesměs jako důsledek útoků skupin s konkrétní politickou nebo náboženskou
agendou–ať už těmito skupinami byly různé maoistické bojůvky (Rudé brigády),
národně osvobozenecké armády (Palestinci versus Izrael), separatisté (Baskové),
nebo mezi sebou bojující protestanti a katolíci (Severní Irsko). Terorismus,
který představovala Al-Kajdá a který se ničivě projevil útokem na cíle
v USA, byl ve srovnání s nimi nový.
Operoval globálně. A to nejen tím, že svoje
základny měl daleko od svých cílů, ale i ideologicky. Jeho nepřítelem byla vyhlášena
celá západní civilizace. A v podobě 11. září ukázal, že národní hranice
pro něj nejsou překážkou. Navíc Al-Kajdá ukázala, že ačkoliv ideově operuje
z pozic středověkého fundamentalismu, umí využít nejmodernější technologie
a dokáže přesně najít slabiny západní civilizace, které tyto technologie
vytvářejí.
11. září tak bylo zásadním zlomem. Ukázalo, že
i po zuby vyzbrojená supervelmoc může být zranitelná přímo doma, pokud
teroristi dokážou využít jejích slabin. A že tyto slabiny nejsou jen
technologické a bezpečnostní, ale především existují v samotné mentalitě moderního západního člověka.
Útoky především zpochybnily pocit bezpečí,
který na Západě dlouhou dobu existoval—a to dokonce i během éry bipolárního
světa. Západ a Sovětský svaz se sice držely navzájem v šachu, ale doktrína
zaručeného vzájemného zničení v podstatě přispívala k pocitu bezpečí.
Hrozby byly předvídatelné. Lokální konflikty—často po záštitou jedné ze
supervelmocí—byly vedeny s pomocí konvenčních zbraní a i guerillové války
nejrůznějších partizánských hnutí nepředstavovaly globální hrozbu.
Spojené státy a s nimi celý Západ tak
byly v září 2011 připraveny na nepřítele, který bojuje předvídatelným
způsobem, a tomu byla uzpůsobena struktura armád, výzbroj i operace výzvědných
služeb. Vůbec nebyly připraveny na nepřítele, který nerespektuje zavedené
metody boje, mezinárodní právo anebo dokonce základní principy (západní)
racionality.
Ačkoliv tento nepřítel formálně zaútočil
v odvetě za zásahy Západu na středním Východě, zejména prý v odvetě
za válku v Perském zálivu, jeho agenda byla zjevně širší. Nejen snaha
podrobit si islámský svět, k čemuž potřeboval vytlačit Západ ve všech
formách jeho přítomnosti-vojenské, ekonomické či ideové—z islámského
civilizačního okruhu, ale i snaha zničit samotný způsob života a hodnoty, na
který Západ stojí.
Bezpečí
versus svoboda
Jednou z předvídatelných reakcí na
teroristický útok z 11. září bylo přesvědčení, že pokud vojensky obsadíme
hlavní základnu Al-Kajdy—Afghánistán—bude většina problémů vyřešena. Jenže nové
teroristické skupiny, jakou byla Al-Kajda, se učily z dopadů globalizace stejně
rychle jako Západ. Vytvořily se jako nadnárodně organizované, přitom dobře
zakonspirované sítě.
A nepotřebovaly zasazovat rány s co
největším počtem obětí. Stačilo jim útočit takříkajíc na nervový systém Západu,
na jeho pocit bezpečí a stability. Teroristé správně odhadli, že západní člověk
uvyklý desetiletím blahobytu a bezpečí, a v 90. letech navíc kojený
představou, že je vítězem studené války s nejhorším možným nepřítelem, není
dobře připraven na nejistotu. Jakož i na neschopnost bezpečnostních aparátů, které
platí ze svých daní, poradit si účinně s teroristickou hrozbou, jejíž
skutečnou velikost budou ochotně přehánět všudypřítomná západní média.
Strategií teroristických skupin typu Al-Kajdy
bylo od počátku zasít do západních společností nejistotu a pocit zranitelnosti,
a pak nechat veřejné mínění, senzacechtivá západní média i politiky konat práci
za ně. Dobře věděli, že v přímé konfrontaci nemohou Západ zničit, ale
mohou ho značně oslabit, pokud proti sobě Západ obrátí svoje vlastní zbraně.
To se podařilo hned na několika frontách.
Kupříkladu v podobě mylné strategie Spojených států a jejich koalice
„ochotných“ nechat se vtáhnout so válečného konfliktu v Iráku, který
s teroristickou hrozbou souvisel jen okrajově. Ba naopak: rozvrat Iráku
přispěl k regionální expanzi teroristických sítí. Když se USA po více než deseti letech okupace
z Iráku stáhly, zmutovaly Al-Kajdá a sní spojené teroristické organizace
do podoby Islámského státu.
Islámským fundamentalistům v pozadí
teroristických sítí šlo také od počátku o to, aby zaseli strach
v západních společnostech. Nastartoval se proces, v němž západní
státy po každém novém teroristickém útoku přijímají nová bezpečnostní
„opatření“, a lidé se sami vzdávají některých svobod.
Ještě horší je, že byl nastartován proces,
v němž stále větší množství politických populistů obchoduje se strachem.
Slibují ještě větší ochranu výměnou za skutečně radikální opatření: zavírání
hranic, rozbití nadnárodní spolupráce, zastavení migrace, atd.
Jinými slovy: původní opatření ke zvýšení
bezpečnosti v řadě západních států v reakci na 11. září byla s každým
dalším teroristickým činem posilována, takže jsme se časem
s překvapením–třeba v podobě aféry Wikileaks—dozvídali, jak ohromné
množství dat o nás sbírají bezpečnostní orgány. Zároveň ale rostl počet
politiků a politických hnutí, kteří si
na obchodu se strachem začali budovat politickou kariéru.
Hrozba
hodnotám a liberální demokracii
Obchod se strachem, který se spustil po 11.
září 2001, má oběti nejen v podobě rostoucí moci bezpečnostních aparátů na
úkor různých forem svobodnějšího stylu života. Pokud by zůstalo u takových
omezení, dala by se ospravedlnit s tím, že ochrana před terorismem nemůže
být úplně zadarmo.
Problémem je, že v kombinaci
s rostoucím počtem dalších globálních výzev a hrozeb začal strach, který
do západní civilizace zasel šokující útok na Světové obchodní centrum a
Pentagon, bujet v podobě rakoviny politického populismu a extrémismu.
Relativizovány tak jsou postupně některé tradiční pilíře liberální demokracie a
hodnoty, které byly páteří poválečné stability.
Stále větší množství politiků reaguje na
poptávku po vládě silné ruky, kterou ovšem sami svým alarmismem a populismem
pomáhají generovat. Za posledních 15 let tak v západních demokraciích
notně ubylo uměřenosti a civilizovanosti. Strach z globálních výzev—masové
migrace, terorismu, odlivu pracovních míst v tradičních průmyslových odvětvích,
tlaku finančního kapitálu na národní státy–probouzí zpět k životu běsy, které, zdálo
se, Západ navždy pohřbil po 2. světové válce.
Politici pohrávající si s těmito běsy
mluví dnes jazykem nepředstavitelným ještě před deseti lety. Útočí na menšiny,
jinakost, nadnárodní spolupráci. Chtějí se opevňovat za hranicemi a stavět zdi. A hledají nepřátele i doma. Ti,
kdo nesouhlasí s politikou nenávisti a rozdělování, jsou ve jménu „lidu“
či „národa“ atakováni jako nepřátelé.
Kam
směřujeme
Teroristické útoky z 11. září 2001 nebyly
důvodem, ale byly v mnohém katalyzátorem
hlubších změn, kterými dnes prochází celý Západ. Byly i symbolem nové éry rostoucí nestability,
úzkosti a nejistoty.
Vezmeme-li v úvahu, že teroristické útoky
při vší své obludnosti a zvrácenosti, jsou v celkovém součtu patologií
západního světa jen okrajovou záležitostí (dokonce i v porovnání počtu
obětí), nabízí se teze, že jsou jen jakýmsi nejvýraznějším
ztělesněním různých strachů, které začala západní společnost prožívat
v posledních desetiletích poté, co exponenciální rozvoj nových technologií
a vědy, ve spojení s ekonomickou globalizací, mění zásadním způsobem
obrysy nám známého světa.
Není přitom náhoda, že po každé nové politické
kalamitě, jakou bylo naposledy britské referendum o brexitu, se ukáže, že nejvíc
vystrašená je „šťastná“ poválečná generace dnes starších lidí, která strávila
většinu života v relativním blahobytu a politicky i bezpečnostně
srozumitelném světě. Týká se to přitom jak lidí na Západě, tak lidí, kteří žili
v komunistických režimech.
Srozumitelnost světa jako by začala v posledních
deseti letech rapidně mizet. Zatímco mladší, vzdělanější lidé se naučili
v tomto prudce se měnícím světě, kde skutečnost stále více splývá
s virtuální realitou, do jisté míry žít, mnoho starších a méně vzdělaných lidí
ztrácí půdu pod nohama. Není náhodou, že politici, jako je Donald Trump nebo
Marine Le Penová spoléhají především na voliče, kteří vidí samy sebe jako
„poražené“ v procesu globalizace.
Napětí dál roste i proto, že se džin globálně
fungující ekonomiky a technologií už nedá vtěsnat zpět do láhve, z níž byl
vypuštěn. Nacházíme se ve víru skutečné revoluce, která mění od základu způsob,
jakým funguje svět.
Lawrence H. Summers, bývalý americký ministr
financí, později rektor Harvardské univerzity, a Kishoe Mahbubani, bývalý
singapurský diplomat a nyní děkan na Škole diplomacie na Národní singapurské
univerzitě nedávno v zásadním textu v časopise Foreign Affairs
argumentovali, že neprožíváme žádný osudný střet civilizací, o němž kdysi
napsal bestseller Samuel Huntigton, a o němž nyní mluví západní islamofobní
populisté či islámští fundamentalisté. Podle obou autorů procházíme naopak procesem
„fúze civilizací“ směřujícímu k vytvoření planetární civilizace.
V islámských fundamentalistech budí tyto
rapidní změny, které ohrožují jejich středověkou kulturu a způsob myšlení,
pochopitelný děs. Probudily ale také k životu i fundamentalistické a
nedemokratické síly na Západě.
Relativní úspěch teroristické kampaně, která
symbolicky začala 11. září 2001, spočívá především v tom, že na Západě probudila
jako politickou sílu k životu lidi,
kteří jsou v jistém slova smyslu mentálními spojenci islámských
fundamentalistů, ač tvrdí, že jim jde především o obranu „našich“ hodnot.
Pravda, Sk, 10.9.2016