Ještě
před několika týdny se zdálo být téměř jisté, že má Miloš Zeman druhé
prezidentské období v kapse. Nikoliv snad proto, že by byl on sám enormně
populární, ale proto, že se mu dařilo vedle tvrdého jádra vlastních voličů
motivovat k podpoře pro svoje prezidentství i kritickou masu těch „vlažnějších“.
Vytvořil
úspěšně dojem, že naší společnosti dominovaly dlouho různé vychytralé elity,
které manipulovaly hlasy obyčejných lidí. Ti nyní našli svůj vlastní hlas v postavě
„lidového“ prezidenta, který tráví hodně času na náměstích a dalších veřejných
prostranstvích a říká věci „tak jak jsou“.
Zemanovi navíc
dost pomohl turbulentní vývoj v Evropě, zejména uprchlická krize, v níž
se pasoval do role politika, který na rozdíl od liberálních elit nejen rozumí
obavám obyčejných lidí z migrace a terorismu, ale nabízí bez zbytečné
politické korektnosti i zdánlivě jasná řešení.
Jenže
mobilizační potenciál uprchlické krize vyprchává, a na Hradě, zdá se, došli,
k názoru, že těžiště konfliktu s oponenty je třeba přenést jinam. Dobře
se k tomu hodí zejména státní svátky 28. října a 17. listopadu, protože ty
se v minulosti opakovaně stávaly bitevními poli, na nichž se prezidentovi
dařilo s pomocí provokací vyvádět svoje oponenty z míry a jejich akce
pak portrétovat jako hysterii tábora, který prohrál v první přímé prezidentské
volbě.
Jenže
v poslední době jako by se v hradním stroji něco zadrhlo. Hromadí se
chyby a prohry: od poněkud patologického a soudem potrestaného lpění na
„pravdě“ ve sporu o Peroutkův článek, přes dosti nestoudné mlžení o důvodech
pozdního příletu na pohřeb bývalého slovenského prezidenta Michala Kováče, až
po obvinění, že Zeman odmítl ze msty vyznamenat Jiřího Bradyho kvůli setkání
jeho synovce, ministra kultury Daniela Hermana, s dalajlámou.
Prezident,
který vystupuje jako rozhodný ochránce českých národních zájmů proti všem, se navíc
jeví jako architekt zbytečného a ponižujícího prohlášení nejvyšších ústavních
činitelů vůči Číně. Toto vše probudilo z letargie onu část společnosti, která
Zemana nepodporuje, ale byla smířená s jeho neporazitelností.
A co víc,
podle ohlasů na sociálních sítích také, zdá se, po dlouhé době dost znejistila
vlažnější část dosavadních Zemanových podporovatelů. Stále silněji zaznívá, že
by úplně stačilo, kdyby byl příští prezident prostě slušný a věrohodný člověk,
který by nedělá zemi ostudu. Pokud se
tábory Zemanových oponentů dokážou sjednotit okolo takového protikandidáta,
může být příští prezidentská volba ještě docela napínavá.
Právo, 26.10.2016