Nejen
nacionalističtí populisté, ale i leckteří umírněnější politici a komentátoři
vítají zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem jako vítězství „zdravého (národního)
rozumu“. Ten se prý konečně vzepřel globalizaci, „umělé“ nadnárodní politické
integraci a elitářům svazujícím společnost politickou korektností.
V této
vlně nadšení, kterému předcházel údajně potřebný brexit, a které snad pomůže do
prezidentského křesla Marine Le Penové ve Francii, ale schází realistický pohled na to, jak by vypadal
mezinárodní pořádek, pokud nacionalizace politiky v západních demokraciích
bude pokračovat.
Někteří
míní, že nastoupí „reálpolitika“, v níž sice noví lídři budou hájit
především vlastní národní zájmy proti globalizaci i jiným zemím, ale budou
schopni pragmaticky spolupracovat. Problém je, že nacionalisté sice nejprve vítají,
když jinde vítězí jim podobní, ale nakonec vždy nadřazují vlastní národní zájmy
ostatním.
Viděli
jsme tudíž, jak si po minulých volbách do Evropského parlamentu vjeli do vlasů
Le Penová a šéf britských nacionalistů Nigel Farage. Pokud by kupříkladu
v Německu zvítězila Alternativa pro Německo, mohou sázkové kanceláře začít
přijímat sázky na to, jak dlouho bude trvat, než z pozic německých
národních zájmů odkáže do patřičných mezí nacionalisty v našem regionu,
kteří AfD ve svém protievropském nadšení nyní tolik fandí.
Ani
„reálpolitika“ velmocí v podobě opětovného rozdělení světa do sfér vlivu
nedává velké naděje na stabilitu. Nový typ západních nacionalistických lídrů,
jakým je Trump, spojují s lídry nedemokratických velmocí i jisté
osobnostní rysy, včetně autokratických sklonů a přebujelého sebevědomí. Opravdu
někdo věří, že budou schopní najít společnou řeč v případné mezinárodní
krizi?
Ti,
kdo se dnes radují nad problémy Evropské unie a těší se na rušení různých
mezinárodních dohod, vycházejí bohužel z mylného předpokladu, že se různé
dnešní nacionalismy snesou navzájem lépe než ve 20. století. Ve skutečnosti bylo
vytvoření nadnárodní integrace a mezinárodního práva především uznáním
skutečnosti, že lidé jsou nedokonalí–o
nic lepší nyní než před sto lety. A že vzájemné institucionální propojení a
integrace jsou nejlepší obranou proti patologickým důsledkům nacionalismu.
Pokud
tento—jistě ne ve všem dokonalý–systém začnou nastupující nacionalisté bořit
ve jménu údajného lidového hněvu, máme důvod se obávat nejhoršího. Jelikož
nacionalističtí politici nemají žádná reálná řešení, jak ubránit svoje země
před globalizovanými mezinárodními trhy, budou—jako vždy v historii—bránit
svoje pozice tím, že lidový hněv nasměrují k nějakému vnějšímu nepříteli.
Právo, 22.11.2016