Amerika si zvolila supermana

V románu Spiknutí proti Americe nabízí Philip Roth příběh
z alternativní historie. Ukazuje, kam se mohly USA vydat, kdyby
v prezidentských volbách v roce 1940 kandidoval proti demokratovi
Rooseveltovi lidový hrdina, pilot Charles Lindbergh, který jako první přeletěl
Atlantik.

Z reálné
historie víme, že Roosevelt porazil republikána Wendella Willkieho, a pod
jeho vedením Spojené státy nakonec po japonském útoku na Pearl Harbor vstoupily
do druhé světové války na straně zemí napadených Adolfem Hitlerem a Japonskem.
V Rothově románu ale vyhraje volby antisemitský a izolacionistický
populista Lindbergh, jenž s Německem a Japonskem uzavře pakt
o neútočení. V USA i ve skutečnosti panovala před válkou nemalá
míra antisemitismu a žily zde početné německé a japonské menšiny,
jejichž části sympatizovaly s politikou svých mateřských států.
V Rothově alternativní historii tak američtí Židé čelí hrozbám, které se
v zemi svobody mohly zdát jen hypotetické.

Spiknutí
proti Americe
 je cvičením
v historické imaginaci,“ napsal Roth. „Ale poslední slovo mají dějiny.
A dějiny se odehrály jinak.“ Ono spiknutí se v roce 1940 nekonalo,
jenže – jak připomenul Štepán Steiger, který román pro Právo recenzoval
– „co by bylo, kdyby je
hra, která vypráví o minulosti jako riziku budoucnosti“.

V případě zvolení Donalda Trumpa americkým
prezidentem se odehrálo cosi, co mnohým může připadat také spíš jako alternativní historie. První
ženskou kandidátku na úřad prezidenta v amerických dějinách, demokratku
Hillary Clintonovou, která měla podle naprosté většiny předvolebních průzkumů
a analýz zvolení téměř jisté, porazil muž, který v roli mluvčího
slábnoucí vrstvy dříve dominantní „bílé“ protestantské Ameriky nešetřil
populistickými sliby, xenofobií vůči menšinám a migrantům ani útoky na
ženy a jehož některé minulé postoje k Afroameričanům nelze označit
jinak než jako rasistické.

Lidé, kteří četli Rothův román a byli
vyděšeni tím, co se v něm děje, ho nakonec mohli s jistou úlevou
odložit s tím, že šlo o fikci. Nyní se však alternativní historie stala
skutečností. Navíc se zdá, že ani slavný romanopisec se svou bujnou fantazií si
nedokázal představit, že by prezidentské volby mohl vyhrát neurvalý hulvát
sprostě urážející své oponenty a celé sociální skupiny. Lindbergh je ve Spiknutí proti Americe spíše plachý muž. Co
z jeho zvolení činí skutečné nebezpečí, jsou jeho sympatie
k Hitlerově rasistické politice. Trump vyhrál volby pomocí slovníku
a gest, které by Rothův román učinily nevěrohodným. Co se za dvanáct let
od vydání tohoto díla změnilo, že je na realitu krátká i Rothova fantazie?
Kdo jsou lidé, jejichž hlasy vynesly Trumpa do prezidentského úřadu?
A jaké společenské, politické a mediální mechanismy to umožnily?

Dlouhotrvající
rozštěpení Ameriky na liberální a konzervativní části, které politicky
reprezentují demokrati a republikáni a které se promítá i do
geograficko-politického dělení USA na tradičně „modré“ (demokratické)
a „červené“ (republikánské) státy, je dáno různým vztahem
k modernitě. Více než ekonomika do něj promlouvá vztah k tzv. tradičním
hodnotám a ke kosmopolitní kultuře. S jistým zjednodušením lze říct,
že zatímco „červená“ Amerika je hlavně venkovská i parochiální a ve
vztahu ke světu mimo USA provinční, v té „modré“, kam patří také největší
americká města, mají navrch liberálně ladění kosmopolité otevření globalizaci.

Některé státy jsou svou mentalitou spíše
„červené“, ale volily dosud „modře“, protože jejich části tvořily industriální
páteř Ameriky a Demokratická strana byla přirozeným mluvčím dělnické
třídy. To dnes přestalo platit. Trump demokratům přebral většinu bývalých nebo
současných dělníků i malých podnikatelů ve státech, které se
v důsledku globalizace staly v posledních desetiletích známé jako
„rezavé pásmo“.

To, co dnes rozděluje Ameriku, jsou dopady
globalizace – od masové migrace až po odliv tradičních pracovních míst
v průmyslových odvětvích do zahraničí – a také rychlý proces
zrovnoprávňování nejrůznějších menšin zdánlivě na úkor dosavadní většiny
a s pomocí jazyka i symbolů, proti nimž se část Američanů bouří
jako proti umělé „politické korektnosti“.

Obojí vytvořilo nejen v USA, ale na
celém Západě v nemalých segmentech společnosti pocit ohrožení. Ten se
přetavil do podoby tekutého
hněvu
, který nemá pevné cíle a kontury. Je to v nejobecnějším
slova smyslu hněv vůči systému, systému, který – jak se zdá – přestal
fungovat a reprezentovat zájmy svých občanů.

Onen establishment,
představovaný dosavadními politickými a intelektuálními elitami, je
v tom ale tak trochu nevinně. Sám je totiž bezmocný, když se neúspěšně
pokouší řešit stále větší množství výzev ekonomicky a technologicky
globalizovaného světa jen lokálními prostředky. Návrhy části elit, že ke
spoutání globalizace, která působí nerovnosti, dislokace a komunikační
zmatek, je zapotřebí globalizovat také politiku, narážejí na odpor právě těch
voličů, kteří jsou globalizací nejvíce postižení. Ti odmítají složitá
vysvětlení a slyší jen na hesla, která evokují minulost. Je to tedy
začarovaný kruh.

Sociologická data ukazují, že Trumpa vynesli
do prezidentského úřadu méně vzdělaní starší běloši žijící mimo velká městská
centra, pro něž je složité chápat revoluční změny v současném světě
v širším kontextu. Chtějí zpět časy, kdy byli páteří americké industriální
ekonomiky a kdy jim jejich status bílé většiny zaručoval důstojné
společenské postavení, o které nemuseli soutěžit s menšinami
a migranty.

Jakkoliv je pro liberální část Ameriky
šokující, že nakonec zvítězil samozvaný mluvčí tekutého hněvu proti
establishmentu, jehož je paradoxně miliardář Trump v ekonomické rovině ztělesněním,
je mylné vynášet soudy o revoluční změně v podobě porážky globalizace
a liberálního hnutí, které slyšíme jak od některých šokovaných liberálních
intelektuálů, tak od Trumpových politických souputníků.

Stejně jako v případě britského
referenda o vystoupení z EU i v amerických volbách
převážila strana strachu z prudce se měnícího světa jen těsně. Tato
„kontrarevoluce“ proti globalizující se a stále méně přehledné
a srozumitelné modernitě v podání postarších – ještě nedávno se
svou situací a relativní přehledností světa poměrně spokojených
– lidí není zásadní změnou globálněmodernizačního paradigmatu, který se
postupně prosadil po pádu bipolárního světa. Ve věkové skupině od 18 do 25 let
Clintonová s Trumpem prohrála jen v pěti státech. Zdá se, že mladší
generace, která už vyrostla v prostředí globalizujícího se světa, vnímá
nejrůznější prudké změny a jejich socioekonomické důsledky méně
katastroficky než generace jejich rodičů a prarodičů. Částečně jistě
i proto, že je mobilnější a stále schopná se sama měnit.

Možná ještě
zajímavější než různé sociokulturní a ekonomické příčiny je mechanismus
Trumpova zvolení. Všechny americké prezidentské kampaně v moderní
historii, zejména od nástupu televize, se odehrávaly v prostředí mediální
pompy. Trumpova kampaň se ale od počátku odvíjela coby reality show, jež navázala na
jeho skutečnou TV show The
Apprentice
, v níž se adepti na pozici v byznysu snažili
miliardáře v roli soudce přesvědčit o svých kvalitách, aby byli mnozí
nakonec Trumpem s po užitím stejně agresivního jazyka a výrazů,
k nimž se uchýlil v kampani, „vyhozeni“. Trumpův rozsudek You’re fired! se stal zavedenou americkou
„hláškou“.

V reality show, v niž se
proměnila celá jeho kampaň, pak byla porušena téměř všechna myslitelná pravidla
politické kultury. Vulgarity, urážky a záměrné překračování
i mírnějších mezí politické korektnosti vytvořily spolu se stylem Trumpova
vystupování, včetně projevů neverbální komunikace, amalgám, jenž byl navzdory
opakovaně vyjadřované morální panice ze strany expertů a serióznějších
komentátorů pro média neodolatelný. Ta byla přes svou údajnou preferenci
Clintonové k Trumpovi přitahována jako můra ke světlu a jenom
množstvím prostoru, jež mu poskytla, vlastně jeho kampaň spolufinancovala.

A Trump nabídl ještě další vlastnost, která
mu pomohla vyhrát volby. Strefil se – už svým zjevem a spasitelským
poselstvím – do mentality nemalé části Američanů, kteří jsou odchovaní
nejen reality shows, ale
také hollywoodskou kulturou.

Ukázalo se, že v případě vystrašených
a zmatených sociálních skupin obyvatel ve státech, kde v podstatě
neexistuje „vysoká“ kultura a lidé konzumují převážně jen televizní
a hollywoodskou zábavu, je nejúčinnější strategií postavit se do role
komiksového supermana, který zařídí změnu prostě proto, že to dokáže. Absence skutečného
programu a velikášské sliby tento obraz jen posilovaly. Nemluvě
o tom, že sám Trump vypadá jako postava namalovaná nějakým autorem
komiksů.

Rostoucí splývaní virtuální reality
a skutečnosti v západním světě, kde stále více z nás i kvůli
své situaci do virtuální reality ochotně utíká, přispívá také ke stále menší
schopnosti vidět reálné důsledky našich politických rozhodnutí. V politice
dnes vítězí ti, kdo v postmoderním světě mediálních zkratek a symbolů
prosadí svůj narativ, jakkoliv může být vylhaný nebo „post-faktický“.
Důležitější než slova jsou obrazy a důležitější než obrazy normálnosti
jsou ty, které šokují a realitu nějak přesahují.

Tekutý hněv valící se západními demokraciemi
je v mnohém odrazem tekutosti moderních médií a virtuálního světa.
Nadějí na vystřízlivění a překonání této nebezpečné fáze západních
politických dějin je, že i výsledky politiky, jež zneužívá tekutý hněv,
bývají jaksi „tekuté“ a nakonec se obracejí i proti těm voličům,
kteří na takovou politiku vsadili. Nejenže Trump nemůže reálně prosadit většinu
ze svých bombastických slibů, ale brzy se též ukáže, že je sice schopen
způsobit lecjakou kalamitu, ale obecně prezident nemůže v americkém
politickém systému s jeho obrovskou setrvačností beztrestně hrát roli komiksového
supermana, jenž nemusí ctít pravidla hry.

Kdyby dnes Roth napsal Spiknutí proti Americe II s Trumpem v hlavní roli,
zřejmě ani on by příštího prezidenta nemohl vylíčit jako někoho, kdo samojediný
rozbije složitá pravidla systému vládnoucího dnes jak v USA, tak více méně
globálně. Čtenáři by mu neuvěřili.

Právo-Salón, 24.11.2016 

 

 

 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..