Vezmeme-li v úvahu, jak kritická je většina českých
politických stran k prezidentu Miloši Zemanovi, je zarážející, že žádná
z nich zatím nenabídla vlastního kandidáta pro prezidentskou volbu
v lednu příštího roku. Anebo že se alespoň některé z nich nebyly
schopné dohodnout s ostatními stranami na podpoře nějakého kandidáta,
který nemusí nutně mít stranický dres.
Že české politické strany přímou prezidentskou volbu
takříkajíc neumějí, bylo zřejmé už při té první, v roce 2013. Některé
strany svoje kandidáty sice nabídly, ale často tak činily až na poslední chvíli
a bez jasné strategie či analytického rozmyslu. Sociální demokracie tak
například postavila do prezidentského klání Jiřího Dienstbiera, pro něhož
neměla dostatečnou podporu ani ve vlastních řadách, v nichž měla navrch
spíše podpora pro Miloše Zemana.
Občanští demokraté nabídli dlouholetého předsedu Senátu
Přemysla Sobotku, ačkoliv průzkumy jasně ukazovaly, že tento vysloužilý straník
nevzbuzuje u voličů žádné nadšení. Lidovci pro změnu postavili do prezidentské
volby Zuzanu Roithovou, což je jistě úctyhodná osobnost, ale nikoliv někdo, kdo
by byl schopen přilákat větší podporu.
Jediná větší strana, která prezidentskou volbu takříkajíc
promyslela, byla TOP 09, která postavila populárního Karla Schwarzenberga.
Ačkoliv byl úzce spjat s tehdy velmi nepopulární vládou, nescházelo mnoho,
aby nakonec uspěl. Jeho šance by byly ještě větší, kdyby se za ním seřadily od
počátku všechny pravicové strany.
Dalo by se očekávat, že se politické strany z fiaska,
které v roce 2013 utrpěly v podobě zvolení Zemana, podporovaného
v prvním kole jen vlastní ministranou, poučí. Jenže sebereflexe je
v českých politických stranách nedostatkové zboží.
ČSSD, která stojí v čele vlády a má aspirace vyhrát
příští volby, tentokrát vlastního kandidáta dokonce ani nepostaví. Je
pochopitelné, že se vedení strany bojí, že by značná část straníků nakonec
stejně podpořila Miloše Zemana. I tak je ale pozoruhodné, jak málo odvahy má
současné vedení strany jít do souboje se současným prezidentem po tom, co vše
si od Miloše Zemana muselo nechat líbit. Nakonec zvolilo alibistické řešení,
v němž ČSSD uspořádá vnitrostranické referendum o tom, kterého
z kandidátů, kteří budou na podzim k dispozici, podpoří.
Ani pravicové strany, které nenechaly na Zemanovi nitku
suchou kvůli jeho pokusům oslabovat parlamentní demokracii a kvůli jeho
proruské zahraniční politice, nebyly schopné vygenerovat buď vlastní kandidáty,
anebo, ještě lépe, společného kandidáta. I ony nakonec zřejmě podpoří některého
z těch kandidátů, kteří se nominovali takříkajíc sami.
Zdrženlivost politických stran ve věci vlastních
prezidentských kandidátů je do jisté míry pochopitelná, protože kandidát
svázaný jen s jednou politickou stranou má malé šance uspět—zejména pokud
by byl sám členem strany. Méně pochopitelné je, proč kupříkladu středopravé
politické strany nemohly dát hlavy dohromady a přijít se společným
nadstranickým kandidátem, který by s nimi názorově souzněl.
Anebo ještě lépe, proč se nemohli sejít lídři všech velkých
stan napříč politickým spektrem a přijít se společným kandidátem, který by byl
alternativou k mocenskému duu Zeman-Andrej Babiš, o němž mnozí mluví jako
o hrozbě pro českou demokracii. Je možné, že Zemana nakonec porazí jeden
z nestranických kandidátů, kteří se postupně objevují. Jisté ale je, že
neschopnost českých politických stran nabídnout alternativu, pomáhá ke
znovuzvolení právě Zemanovi.
ČRo Plus, 12.4.2017