V proslaveném eseji z roku 1983 Unesený Západ neboli
Tragédie střední Evropy
(překládá se
také jako Únos Západu – pozn. red.) psal Milan Kundera o střední Evropě jako o kulturní a intelektuální entitě, která měla kdysi svou nepřehlédnutelnou
identitu: byla dědicem
duchovního vývoje Západu i s jeho hlavními vrcholy, jako byly
renesance nebo osvícenství, a zároveň
stvořilo
proplétání a vzájemné oplodňování
různých
kulturních vlivů
v rámci pozdního Rakouska-Uherska jedinečného středoevropského
ducha.
Kundera
lamentoval nad tím, že ovládnutí větší části středoevropského regionu Sovětským
svazem, nebo přesněji Ruskem, se rovná „únosu“ zemí, které jsou ve své esenci
západní. Byly podle něj geopoliticky odvlečeny na Východ, jehož kultura
i tradice jsou odlišné, protože Rusko, stojící v jeho středu, nikdy
neprošlo duchovními proměnami, které definovaly Západ, zejména nebylo
poznamenáno západním racionalismem.
Ponecháme-li
stranou politickou dimenzi Kunderova eseje, tedy že šlo o apel na Západ,
aby „na nás“ nezapomněl, dotkl se autor ve své nostalgii po střední Evropě
intimně čehosi, co důvěrně zná každý, kdo čte romány, poslouchá hudbu nebo je
konfrontován s malíři středoevropského regionu z doby konce 19.
a začátku 20. století. Středoevropský zeitgeist, který
z těchto děl vyzařuje, je možná dnes ještě rozpoznatelnější než v čase,
kdy vznikala.
Nezáleží přitom příliš na tom, zda je autor
z rakouské, české, maďarské nebo haličské části rakousko-uherského mocnářství
či zda se cítí být spíš Čechem, Slovákem, Němcem, Maďarem, nebo Židem. Dokonce
i slavný román Stefana Zweiga Netrpělivost srdce stejně
jako díla autorů, jako byli Gregor von Rezzori, Bruno Schulz či Sándor Márai,
která se z různých důvodů vynořila až se zpožděním několika desetiletí,
jsou jakýmsi zvláštním způsobem neomylně zařaditelné do onoho duchovního
milieu.
xxxxx
Kundera měl pravdu v tom, že středoevropská
umělecká tvorba měla vlastní identitu, ale v základech byla západní.
Jinými slovy: byla specifickou odnoží západní kultury, k níž dodnes patří.
Někteří středoevropští umělci a intelektuálové dokonce tvořili přímo
avantgardu myšlení a umělecké tvorby západního světa.
Nicméně navzdory Kunderovu ujišťování, že střední
Evropa patřila k Západu, romány Hermanna Brocha, Franze Kafky, Josepha
Rotha či Roberta Musila často reagují na určité společenské a politické
patologie, u nichž vyvstávají otázky, zda jsou jen rakousko-uherskou
výchylkou od norem Západu, ale jinak zůstávají západními, anebo zda přeci jen
nebylo ve středoevropské kultuře a politice i cosi „nezápadního“.
Politický
systém Rakouska-Uherska ve svém vývoji přinejmenším pokulhával za západními
mocnostmi. Mísily se v něm rysy západního byrokratického racionalismu
a rodících se liberálních demokracií s těmi, které bychom mohli
nazvat „byzantskými“. Kafkovy romány Zámek nebo Proces by
asi těžko mohly vzniknout v Londýně nebo v Paříži té doby, to spíše
svým duchem připomínají leccos, co jsme později tak důvěrně poznali
v podobě Sověty řízeného „tábora míru“.
xxxxx
Jinak řečeno,
politicky byly země Rakouska-Uherska spíše evropskou, a tedy západní,
periférií, kde se svářely pokusy o opatrnou modernizaci s archaismem
a zpátečnictvím. Tato politická slabost regionu dala vyrůst představám
o střední Evropě, jež potřebuje (německý) pořádek a stabilitu, které
začali v polovině 19. století razit němečtí teoretici. Germánská Mitteleuropa,
jak ji ještě během první světové války popsal kupříkladu Friedrich Naumann, měla
být jakýmsi prodloužením sjednoceného Německa do střední Evropy.
To byl ovšem mnohem více koncept geopolitický
než kulturní, po němž tesknil Kundera a spolu s ním mnoho dalších středoevropských
intelektuálů. Snění o německé střední Evropě, v podobě vzájemně se
prolínajících konfederací, započalo už v roce 1848 v podobě teorií
Prusů Karla Ludwiga von Brucka nebo Lorenze von Steina. Zastáncem takové střední
Evropy byl ale i rakouský ministerský předseda té doby Felix
Schwarzenberg.
Některé z pozdějších teorií se promítly
i do nacistického dobývání střední Evropy, byly však už v zárodku
znehodnoceny rasovou politikou Hitlerova režimu. Už nešlo jen o jakési
spojení střední Evropy na základě přinejmenším jisté rovnoprávnosti různých
území a národů, ale o brutální německou nadvládu, zahrnující plány na
eliminaci „nižších“ ras.
xxxxx
Různé německé geopolitické teorie, v jejichž
středu stála Mitteleuropa, se tak ještě před koncem druhé světové
války rozplynuly. Jakousi třetí „inkarnací“ střední Evropy – po té
rakousko-uherské a německé – se následně stala střední Evropa
komunistická. Sovětští ideologové sice o střední Evropě neteoretizovali
jako před nimi ti němečtí, ale sovětská nadvláda oživila myšlenku středoevropské
spolupráce zejména v „útrobách“ regionu, konkrétně v jeho
disidentských kruzích.
A nebyla to zdaleka jen utopická snaha, protože
stejně jako umělecká a literární díla pozdního Rakouska-Uherska vyzařovala
společného ducha, kterého snadno poznáme i dnes, měla intelektuálně leccos
společného – a i dnes snadno rozpoznatelného – také díla středoevropských
disidentů.
Václav Havel měl se svým výsměchem jazyku
a absurdním strukturám komunistického totalitarismu své protějšky
v polském Sławomiru Mrożkovi či rumunském Eugenu Ionescovi. Ozvěny témat
i stylu Milana Kundery najdeme v dílech Maďara Györgyho Konráda nebo
Slováků Dominika Tatarky a Ladislava Mňačka. I v publicistice
a esejistice spojovala autory středoevropských zemí ovládaných Sovětským
svazem – od Adama Michnika v Polsku přes Jánose Kise v Maďarsku
až po Lud víka Vaculíka či Milana Šimečku – společná témata i étos.
Nahlížena ze Západu, jevila se tato umělecká a intelektuální
produkce, kterou pojily kritické postoje ke komunistickému režimu, jako
regionální fenomén s jakousi vlastní totožností. Dodnes je tak také
reflektována v řadě akademických prací.
xxxxx
Proč však z tohoto středoevropského ducha
a přirozené regionální spolupráce přežilo tak málo ve čtvrté, tedy
současné „inkarnaci“ střední Evropy? Proč se „navrácená“ střední Evropa smrskla
na kooperaci v rámci Visegrádské skupiny? Proč, ačkoli dnes mohou Češi,
Slováci, Maďaři a Poláci spolupracovat zcela svobodně, vyzařuje tento
region pramálo z toho, co ho spojovalo před sto lety i v dobách
totality?
Děje se tak jen proto, že v naší regionální mozaice
chybí aktivní účast Rakouska, Slovinska, severní Itálie a částí
Chorvatska, Rumunska i Srbska, spolupracovníků z dob
rakousko-uherského mocnářství? Nebo proto, že je její součástí naopak i ta
(větší) část Polska, která do střední Evropy tenkrát nepatřila?
Ne že by se po listopadu 1989 nekonala nejrůznější setkání,
festivaly, konference a neuskutečňovala se řada kulturních výměn, ale
pozornost intelektuálních elit i mladší generace není vpravdě „vzájemná“
– je namířena v naprosté většině západním směrem.
Je to sice pochopitelné, vezmeme-li v úvahu snadnou
dostupnost západních kulturních a intelektuálních produktů, které i kvůli
svému ekonomickému a politickému zázemí dominují. Přesto si nelze
nepovšimnout, že „měkká síla“ střední Evropy, která byla nemalá v době
pozdního Rakouska-Uherska a později opět v podobě intelektuální
a kulturní produkce disidentských kruhů, dnes téměř zmizela. Filmy středoevropských
režisérů jen málokdy uspějí na velkých festivalech, romány a teoretická
díla současných středoevropských autorů se až na vzácné výjimky nestávají světovými
bestsellery ani nezískávají velké ceny.
Pokud už autoři z bývalých komunistických zemí nějakou
významnou cenu získají, jako tomu bylo v případě Nobelových cen za
literaturu pro Hertu Müllerovou nebo Světlanu Aleksijevičovou, zjistíme, že obě
autorky byly oceněny převážně za svá ztvárnění problematické komunistické minulosti,
nikoliv za pohled na současnost.
Jako by z regionu vyprchal duch kritického zúčtovávání
s přítomností, které známe z pozdního Rakouska-Uherska, a boje
o budoucnost, který skrze svou mnohotvárnou kritiku totality nabízeli
autoři v komunistické střední Evropě.
Navíc něco podobného vidíme i v politice. Střední
Evropa má, zdá se, stále větší problémy s přijetím liberální demokracie,
sjednocené Evropy a obecně s fungováním v globalizovaném světě.
Ne že by liberální demokracie nebyla pod tlakem i v mnoha západních
státech, ale zatímco v nich se dnes zápasí o to, zda zvítězí či
nezvítězí nacionalističtí politici (přičemž vítězným nacionalistům stojí
v cestě poměrně silný systém demokratických a ústavních pojistek),
v našem regionu se v některých zemích pokoušejí vítězné
nacionalistické síly měnit dokonce samotná pravidla demokratické hry
a mají stále větší potíže s kooperativním fungováním v rámci
evropské integrace.
Jako by teprve tato čtvrtá „inkarnace“ střední Evropy
vyplavila v prostředí svobody na povrch mnohé z patologií, předsudků
a kulturních mýtů, které předtím držela pod pokličkou vnější nadvláda.
Anebo jako bychom se obloukem vraceli k archaickému provincialismu
rakousko-uherského mocnářství.
xxxxx
Dnes se zdá, že Kundera spíše propadl nereálným „posrpnovým“
iluzím o silně západní orientaci našeho regionu, když bědoval nad jeho
únosem na despotický a neracionální Východ. A že se podobně mýlili
i mnozí teoretici a politici, kteří viděli po roce 1989 pochod
středoevropských zemí „zpět do Evropy“ jako samozřejmou věc. Místo této
přímočaré, v naší kultuře prý zakódované orientace ožívají sto let staré
politické vzorce chování, které nebyly ani v tehdejší střední Evropě
zdaleka tak západní, jak je chtěl o mnoho desetiletí později vidět Kundera.
A tyto tendence vytvářejí spolu s oživováním rituálů, jazyka
i manýrů komunistické éry třaskavou směs.
Ukazuje se, že historicky je intelektuální, kulturní, ale
i politická produkce ve střední Evropě mnohem více zakotvena v módu
„být proti něčemu“ či přímo v otevřené nebo skryté subverzi než
v pozitivní spolupráci a hledání produktivních řešení. Když polská
politická pravice před časem teoreticky oživila projekt Mezimoří,
s nímž kdysi přišel coby s formou jakési středoevropské federace od
Skandinávie až po Jadran Józef Piłsudski, měl to být spíš obranný val či klín
mezi Západem a Východem než příspěvek k integrované Evropě.
I visegrádské uskupení se prezentuje stále více tímto způsobem.
Některé texty v západních médiích o něm už otevřeně mluví jako
o zpátečnickém, či přinejmenším neschopném solidární spolupráce se zbytkem
Evropské unie, zejména s evropským Západem. Na ostentativně demonstrované
politické jednotě Visegrádu i v otázkách, kde to není příliš
produktivní, je přitom zajímavé, že ačkoliv tyto čtyři země vystupují jako
blok, v podloží jejich politické spolupráce je toho dnes příliš nespojuje.
Nenašli bychom zde rozeznatelnou společnou kulturní
identitu jako v časech Rakouska-Uherska a svým způsobem
i v době komunistického režimu. Ty čtyři země spojují summity
a institucionální spolupráce na úrovni politických špiček a možná též
některé méně centralisticky organizované iniciativy, ale pro průměrného Čecha,
Slováka, Maďara či Poláka je to jen jakási umělá politická nadstavba, s níž
není nijak ztotožněn.
Co všechny tyto země dnes pojí, je především nedostatek
toho, na čem postavil svou obranu střední Evropy před sovětským impériem
Kundera – tedy „západnosti“. Její absence, špikovaná „Byzancí“, způsobuje,
že se v celém regionu těžce prosazuje právní stát a respekt
k ústavnosti, a že naopak snadno vítězí volání po autoritářských řešeních,
jakmile nastanou první problémy. Nedostatek „západnosti“ ve středoevropské
identitě přitom není jen projevem postkomunismu, ale má své kořeny už
v dobách Rakouska-Uherska. Konkrétně se pak projevuje mimo jiné neúměrným
strachem z „cizího“, který obecněji přerůstá do strachu o vlastní
identitu v propojeném světě.
Vedle oživování patologických způsobů politického chování,
které dnes už na Západě leckdo odbývá jako typicky středoevropské či
„visegrádské“, přitom probíhá proces odumírání střední Evropy coby kulturní
entity s vlastní identitou. Ta dnes už v podstatě neexistuje,
jakkoliv se ji snaží politici udržovat při životě i různými dosti umělými
projekty v rámci Visegrádu.
<!–
/* Font Definitions */
@font-face
{font-family:Times;
panose-1:2 0 5 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:0;
mso-generic-font-family:auto;
mso-font-pitch:variable;
mso-font-signature:3 0 0 0 1 0;}
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-font-charset:78;
mso-generic-font-family:auto;
mso-font-pitch:variable;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
@font-face
{font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-font-charset:78;
mso-generic-font-family:auto;
mso-font-pitch:variable;
mso-font-signature:1 134676480 16 0 131072 0;}
@font-face
{font-family:“Noteworthy Bold“;
panose-1:2 0 4 0 0 0 0 0 0 0;
mso-font-charset:0;
mso-generic-font-family:auto;
mso-font-pitch:variable;
mso-font-signature:-2147483537 134217800 341835776 0 273 0;}
/* Style Definitions */
p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal
{mso-style-unhide:no;
mso-style-qformat:yes;
mso-style-parent:““;
margin:0cm;
margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:14.0pt;
font-family:“Times New Roman“;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;
mso-bidi-font-family:“Times New Roman“;
mso-ansi-language:CS;}
p
{mso-style-priority:99;
mso-margin-top-alt:auto;
margin-right:0cm;
mso-margin-bottom-alt:auto;
margin-left:0cm;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:10.0pt;
font-family:Times;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;
mso-bidi-font-family:“Times New Roman“;}
.MsoChpDefault
{mso-style-type:export-only;
mso-default-props:yes;
font-size:14.0pt;
mso-ansi-font-size:14.0pt;
mso-bidi-font-size:14.0pt;
mso-fareast-font-family:“ＭＳ 明朝“;
mso-fareast-theme-font:minor-fareast;}
@page WordSection1
{size:612.0pt 792.0pt;
margin:72.0pt 90.0pt 72.0pt 90.0pt;
mso-header-margin:36.0pt;
mso-footer-margin:36.0pt;
mso-paper-source:0;}
div.WordSection1
{page:WordSection1;}
–>
Jsme tak opět – podobně jako v prvních letech po
pádu Rakouska-Uherska – jen souborem zemí mezi evropským Západem
a Východem. A s tím, jak se geopolitický spor mezi těmito dvěma
civilizacemi vyostřuje, se bude muset dříve či později každá z našich čtyř
zemí sama rozhodnout, kam patří. Pokud jde o Českou republiku, je jisté, že
si s myšlenkou „mostu mezi Západem a Východem“ v současném uspořádání
nevystačíme o nic lépe než v letech 1918 až 1938. Už proto, že
o tuto roli střední Evropy dnes v kontextu evropské integrace nikdo
nestojí.
Salón, Právo, 13.9.2017