Umíněné trvání
Andreje Babiše na tom, že navzdory svému trestnímu stíhání musí být premiérem
příští vlády jen on, vypovídá o povaze jeho hnutí ANO i o Babišově vztahu k
moci víc než cokoliv jiného.
Pokud by ANO bylo
skutečnou politickou stranou, mělo by poměrně jasnou identitu, vepsanou do
politického programu, který politické strany někam ideově řadí. ANO sice cosi
jako program má, ale je to jen kus papíru, o čemž svědčí i opakovaná prohlášení
Babiše, že ANO je zde pro všechny.
Babiš osvědčuje
svoji ideovou pružnost i v praxi. Jeho experti vyjednávají jak
s komunisty, tak s pravicovými extrémisty, tak se sociálními
demokraty. A zdá se, že jsou schopní se nakonec dohodnout víceméně se všemi.
Kdyby se o spolupráci s ANO ucházela pravicová Občanská demokratická
strana, dohodli by se zřejmě také.
Důvodem této
pružnosti je, že v podstatě nejde o vznik ideových průsečíků, ale o
mocenské pakty, které mají umožnit vládu ANO s Babišem v čele. Pro
stranu nebo hnutí, které mají nějaký ideový profil a jsou vnitřně pluralitní,
samozřejmě není možné se dohodnout na spolupráci s kýmkoliv. Musí
existovat jistá názorová spřízněnost, vycházejí z nějakých hodnot.
Pro hnutí, které
vlastní jeden jediný člověk, od nějž se vše odvíjí, je ale možné dělat „ideové“
dohody ohledně čehokoliv, tedy naslibovat cokoliv, přizpůsobit se pružně
jakýmkoliv požadavkům, pokud to zajistí splnění mocenského cíle. A tím je vláda
(nejlépe menšinová, tolerovaná několika jinými stranami), v jejímž čele
stojí šéf hnutí.
Ve skutečné
politické straně s víceméně jasným ideovým profilem a demokratickými
strukturami by nebylo tak obrovským problémem, jako je to pro ANO, vyjít
ostatním stranám, které odmítají být ve vládě s trestně stíhaným politikem,
vstříc. Taková strana by demokraticky mohla generovat jiného kandidáta na
premiéra, zatímco ten trestně stíhaný by se věnoval očištění svého jména.
I taková strana by
sice asi namítala, že premiérem by měl být ten její politik, který ji dovedl
k politickému vítězství, ale nakonec by jí její vnitřní mechanismy
umožnily nominovat v zájmu státu jiného svého politika, který by mohl
vytvořit většinovou koalici. A netřeba dodávat, že taková koalice by byla
nejspíš tvořena na základě programových příbuzností, nikoliv na základě jednání
se všemi, od extrémistů až po tzv. tradiční strany.
I ANO, soudě podle
vyjádření ostatních stran, by mohlo zformovat takovou většinovou vládu poměrně
snadno, kdyby do čela vlády nominovalo někoho jiného než Babiše. Jenže to stěží
může udělat už proto, že ANO je především Babiš a nemá žádnou ideovou identitu.
Jaký program by
nějaký jiný politik ANO vlastně reprezentoval? Mohl by fungovat autonomně bez
toho, že by ho Babiš, kterému hnutí patří, přímo řídil? Odpověď je jasná:
nemohl.
Babiš prostě
vytvořil hnutí ANO jako svůj vlastní mocenský nástroj–jako prodloužení svých
podnikatelských aktivit do politiky. Takový mocenský nástroj nemusí být
levicový nebo pravicový, socialistický nebo konzervativní. Na idejích nezáleží.
Je vždy tím, co v daném okamžiku potřebuje jeho vůdce.
Stát v čele
vlády vedené hnutím, které je vlastně především on sám, je pro Babiše přirozené
a žádoucí. Těžko může dělat něco jiného. Neměl by ale dělat z veřejnosti
hlupáky, když tvrdí, že premiérem chce být, protože si to přeje jeho hnutí.
Jeho hnutí je skutečně jen jeho, a přeje si to, co si přeje sám Babiš.
Což ovšem nejspíš znamená,
že kdyby všechny ostatní strany trvaly na tom, že do vlády vedené trestně
stíhaným Babišem nepůjdou, mohl Babiš ustoupit a jednoho dne nám sdělit, že se
hnutí rozhodlo, že premiérem tedy může být někdo jiný z ANO. Takové
demokratické rozhodnutí by asi většina národa přijala s úlevou.
Novinky, 23.2.2018