<!–
/* Font Definitions */
@font-face
{font-family:Calibri;
panose-1:2 15 5 2 2 2 4 3 2 4;
mso-font-charset:0;
mso-generic-font-family:auto;
mso-font-pitch:variable;
mso-font-signature:-520092929 1073786111 9 0 415 0;}
/* Style Definitions */
p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal
{mso-style-unhide:no;
mso-style-qformat:yes;
mso-style-parent:““;
margin-top:0cm;
margin-right:0cm;
margin-bottom:8.0pt;
margin-left:0cm;
line-height:107%;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:11.0pt;
font-family:Calibri;
mso-ascii-font-family:Calibri;
mso-ascii-theme-font:minor-latin;
mso-fareast-font-family:Calibri;
mso-fareast-theme-font:minor-latin;
mso-hansi-font-family:Calibri;
mso-hansi-theme-font:minor-latin;
mso-bidi-font-family:“Times New Roman“;
mso-bidi-theme-font:minor-bidi;}
.MsoChpDefault
{mso-style-type:export-only;
mso-default-props:yes;
font-size:11.0pt;
mso-ansi-font-size:11.0pt;
mso-bidi-font-size:11.0pt;
font-family:Calibri;
mso-ascii-font-family:Calibri;
mso-ascii-theme-font:minor-latin;
mso-fareast-font-family:Calibri;
mso-fareast-theme-font:minor-latin;
mso-hansi-font-family:Calibri;
mso-hansi-theme-font:minor-latin;
mso-bidi-font-family:“Times New Roman“;
mso-bidi-theme-font:minor-bidi;}
.MsoPapDefault
{mso-style-type:export-only;
margin-bottom:8.0pt;
line-height:107%;}
@page WordSection1
{size:612.0pt 792.0pt;
margin:72.0pt 90.0pt 72.0pt 90.0pt;
mso-header-margin:36.0pt;
mso-footer-margin:36.0pt;
mso-paper-source:0;}
div.WordSection1
{page:WordSection1;}
–>
Simulakrum je výraz,
který značí formu bez obsahu, vyprázdněný obraz, prázdnou skořápku. Ve věku
moderních médií, v němž hrají stále větší roli obrazy, které mají
vzbuzovat především emoce, není o simulakra nouze.
Nic s tím
nenaděláme, je to součást dnešního mediálního provozu. Problém nastává, když se
nějaké simulakrum stane náhražkou za neochotu společnosti nastavit si
nepokřivené zrcadlo. Takové simulakrum může sice mít mobilizující účinky, ale
míjí se s podstatou věci.
Společenské emoce,
které se rozpoutaly okolo zvolení komunistického poslance Zdeňka Ondráčka do
čela sněmovního výboru pro kontrolu GIBS, jsou toho dobrým příkladem. Což o to,
Ondráček, který se odmítl kát za to, že byl v roce 1989 členem pohotovostního
policejního pluku a mlátil demonstranty, je z morálního hlediska
problematickou volbou. Málokdo bude litovat, že byl protesty donucen
k rezignaci.
Zůstávají ale
otázky. Kupříkladu: proč se je část společnosti schopná zmobilizovat ve jménu
symbolického odporu k něčemu, co by po téměř třech dekádách od pádu
minulého režimu mělo být pasé, ale není schopná stejně rozhořčeně reagovat na
reálné problémy? A nebyly protesty proti Ondráčkovi ve skutečnosti protesty
proti Andreji Babišovi, proti němuž, s jeho třicetiprocentní podporou, se
demonstruje hůře, než „oklikou“ přes antikomunismus?
Jak už si ve světle
kauzy Ondráček povšimli někteří komentátoři, česká společnost zůstává zvláštním
způsobem zahleděná do minulosti. Zatímco se ve světě dějí revoluční změny,
k jejichž zachycení bychom měli napínat síly, u nás se jedna část
společnosti nostalgicky do minulosti utíká a druhá část ji dál dosti
neproduktivně, neboť zpolitizovaně „řeší“.
Podobně část
československých demokratů ještě na začátku 30. let „řešila“ Rakousko-Uhersko.
Uniklo jim tak, že se formuje jiná, mnohem vážnější hrozba československé státnosti
a demokracii.
U nás nyní zejména
demokratická pravice dál mobilizuje svoje příznivce k protestům s pomocí
poněkud komiksové verze antikomunismu, s jejíž pomocí se politicky
legitimizovala v 90. letech. Skutečnou politickou hrozbou je přitom vzestup
extrémní pravice a nedemokratického populismu. A obecnější vážnou výzvou pak
vše, co souvisí s globalizací i rozvojem nových technologií.
Když si Tomio
Okamura přivezl nedávno do Prahy plejádu vůdců evropské krajní pravice, sešlo
se sotva pár stovek demonstrantů. Proti Ondráčkovi, jehož minulost může být po
právu leckomu trnem v oku, ale který je spolu s KSČM ve srovnání s krajní
pravicí de facto součástí tradiční demokratické politiky, demonstrovaly
desetitisíce lidí. Je to simulakrum, za jehož fasádou nám možná zatím ujíždí
vlak, v němž se dějí opravdu závažné věci.
Právo, 14.3.2018