Podle mezinárodního práva je země, které mají z našeho pohledu tu smůlu, že leží na jihu Evropy, proti Africe, nemohou nechat utopit nebo umřít hladem a žízní na lodích, které už jsou v pobřežních vodách zemí EU. A jelikož se zatím ani nepodařilo dohodnout se státy na severu Afriky (ač snahy jsou), není ani možné inkriminované lodi poslat zpět do Afriky. Není kam.
Babiš trvá na tom, že přijetí takových uprchlíků jen podporuje pašerácký byznys s uprchlíky. Pomíjí, že i kdybychom oplotili hranice EU od Baltu až po Středomoří, jak se jednou zasnil, když zrovna (ne)spal, stejně se některým uprchlíkům podaří do zemí EU dostat.
V takovém případě s nimi musí proběhnout jakési řízení, někdo se o ně musí alespoň dočasně postarat. Itálie, kde vládnou populisté, z jejichž nástupu se ti čeští nejprve velmi radovali, nyní argumentuje, že by starost o ty uprchlíky, kteří nakonec přes všechny opatření a rizika do jejích vod připlují, neměla být jen na ní. Je členem EU, a ta hledá v otázce migrace společná řešení. Už proto, že chce udržet otevřené vnitřní hranice, tzv. Schengen.
Poté, co se Itálie obrátila na ostatní země EU, aby se spolu s ní podělily o nějakých 400 uprchlíků z lodi, kterou po obstrukcích nakonec musela nechat přistát, Babiš vzkázal, že přijímání upchlíků je po posledním summitu EU (který víceméně odzvonil uprchlikcým kvótám) dobrovolné, a že ČR tedy žádného uprchlíka nepřijmeme. A zopakoval, že řešení se musí hledat v ochraně hranic EU, boji s pašeráky, apod. Byl to jen doklad toho, že problémem pro země Visegrádu nebyl primárně kvóty, ale jakékoliv podílení se na starostech o konkrétní uprchlíky se zbytkem EU.
Netřeba dodávat, že italský premiér se neptal Babiše na jeho vizi „velkých“ opatření. Že se taková opatření musejí prosadit, dnes už v EU všichni vědí a pracuje se na tom i bez Babišových rad. Italský premiér se jménem země, která je součástí EU, prostě ptal, zda by v rámci evropské solidarity ČR nemohla dobrovolně přijmout několik uprchlíků ze zmíněné lodi. Nepřipomínal nám ani, že Itálie coby jedna z bohatších zemí EU, přispívá i na dotace, které ČR v rámci evropské solidarity dostává. Šlo mu spíše o symboliku.
Jinými slovy: nešlo tedy primárně ani o nějaké humanitární gesto, Itálie by nakonec jistě dokázala zvládnout několik set uprchlíků navíc vedle desetitisíců, které už na jejím území jsou. Šlo jí o to, aby zbytek EU ukázal, že ji v tom nenechá samotnou.
Česká písnička v odpovědi na podobné žádosti zní, že přispíváme finančně na ochranu evropských hranic, posíláme policisty, problémy je třeba řešit v zemích původu problémů, atd. Jenže text této písničky se míjí s tím, na co se ptal italský premiér. Ten chtěl vědět, zda bychom pomohli s těmi uprchlíky, kteří se nakonec do EU přes všechno úsilí tomu zabránit „nelegálně“ dostanou, a kterých mimochodem ve srovnání s minulostí i kvůli různým opatřením EU ubylo.
Zajímavé je, že když už čeští politici tak rádi vykládají, jak se na boji s migrací podílíme jinak, než přijímáním uprchlíků, Babiš rezolutně odmítl i návrhy, aby země, které uprchlíky odmítají přijmout, alespoň přispěly finanční částkou na každého uprchlíka, o kterého se postará jiná země. Už poněkud rozvrzaný český flašinet opět hlasitě pěl, že to není řešení, jen se tím podporují pašeráci, atd.
Takže co? Uprchlíky nechat vyhladovět na moři? Nebo je vracet kamsi do Afriky, ač není jasné v okamžiku, kdy jejich lodě přeci jen doplují do EU, kam? Nahnat je všechny do italských kampů a nechat Italy, ať si nějak poradí? Nebo je rozdělit k azylovému řízení mezi státy, které souhlasí, zatímco my se budeme tvářit, že se nás to netýká?
Chování českých politiků, nyní zejména Babiše, je ostudné. Většina veřejnosti ovšem přizvukuje. Po výzvě italského premiéra k přijetí několika uprchlíků se na sociálních sítích okamžitě rojily názory, že koneckonců i část z iráckých křesťanů, které jsme prý tak velkoryse přijali, nakonec utekla do Německa.
Co na tom, že nabídnout pomoc s tím nijak nesouvisí. Pokud u nás nakonec ten který uprchlík nechce zůstat, nelze ho násilím držet. V prvé řadě jde přeci to o, že jsme ukázali dobrou vůli. I kvůli EU, z níž nemálo těžíme.
Dobrou vůli ale nemáme, a řeči o tom, jak pomáháme jinak a jinde, na západoevropské politiky velký dojem nedělají. Zemí Visegrádu (navzdory ujištěním visegrádských politiků, že se jejích prý racionální pohled na věc Evropou šíří) mají vesměs už plné zuby, a to právě kvůli jejich nepokryté snaze vykládat si evropskou solidaritu jako jednosměrku: vy dávejte, my si rozhodneme, zda dáme něco zpět.
Není divu, že v Itálii se po Babišově odmítnutí italské žádosti rozhořela debata, zda loňské pohrávání si francouzsko-německého dua s myšlenkou na vytvoření dvourychlostní EU, nebylo na místě. Pokud by k tomu nakonec došlo, téměř jistě bude kvůli neochotě visegrádských zemí spolupracovat v otázkách migrace první obětí takové rozdělení EU schengenský prostor. Babiš jako velkopodnikatel by na to doplatil jako první.