Poslanecká sněmovna přijala usnesení, podle kterého byl
vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 aktem invaze a
okupace a byl v rozporu s mezinárodním právem. S tím bude jistě
souhlasit většina české i mezinárodní veřejnosti. Otázkou je, k čemu
podobné pokusy politiků přijímat oficiální interpretace historických událostí
dávno poté, co se staly, vlastně jsou.
Sněmovna svým usnesením sice možná chtěla říci jasné
slovo v situaci, kdy jsme svědky pokusů interpretovat pražské jaro i jeho
potlačení dosti svérázně v dnešním Rusku i u nás doma, zejména v podání
některých politiků z KSČM. Jenže taková usnesení, jaké přijala PS, mají
politický smysl v okamžicích, kdy se taková dějinná událost, jako je
invaze, odehrává. Naopak vyznívají poněkud účelově a „prázdně“ padesát let poté.
Když někteří komunisté, jako třeba Stanislav Grospič,
tvrdí, že šlo o násilný a tragický vstup vojsk, ale nikoliv o okupaci, protože
tu byla Varšavská smlouva coby určitý rámec, a nedošlo u nás k demontáži
vládních struktur moci ani k odzbrojování vojenských jednotek, asi se
většina lidí podiví jeho poněkud trapnému žonglování se slovy. A zařadí si
takové vyjádření do současného politického kontextu, v němž má KSČM svoje
specifické místo. To samé platí o hlasech popisujících invazi i dnes jako akt
bratrské pomoci, které slyšíme ze současného Ruska.
Usnesení PS sice potvrzuje, že většina zákonodárců takové
interpretace odmítá, ale zároveň dává vcelku zbytečně oficiální politický punc
interpretaci, kterou by měli dnes mít na starosti historici, a která by měla
být ve veřejném mínění jakýmsi přirozeným výsledkem společenské diskuze.
Přijímání nejen usnesení, ale dokonce přímo zákonů, které
nějakým způsobem oficiálně interpretují historii, je u nás přitom poměrně
rozšířené. Kupříkladu “lex Beneš“ nebo „lex Havel“. Ten první stanoví, že se
Beneš zasloužil o stát, ten druhý, že se Havel zasloužil o svobodu a
demokracii.
Většina společnosti sice asi bude i s touto
intepretací souhlasit, ale proč zmíněné zásluhy právně kodifikovat? A jelikož se v obou případech jedná o
zákony, nikoliv jen o usnesení, nabízí se vedle otázky, proč má Sněmovna vůbec zákonem
vyjadřovat na historické události či zásluhy některých jedinců svůj názor, i
otázka, zda třeba badatelé, či občané v hospodě, kteří by došli
k závěru, že se Beneš podle nich o stát nezasloužil, nebo že Havel se
nezasloužil o svobodu a demokracii, neporušují zákon.
Obzvláště paradoxní důsledky historického kutilství zákonodárců
jsme si mohli v minulých nech zakusit, když se novináři i pamětníci
věnovali nejrůznějším aspektům liberalizace společenských, kulturních i
politických poměrů během pražského jara, přičemž jejich popis nenavozoval dojem, že jsme přinejmenším
od ledna do srpna 1968 měli co do činění s totalitou. Parlament
v roce 2007 ale při zřizování Ústavu pro studium totalitních režimů
definoval období totality jako celé období komunistické vlády v letech
1948 až 1989.
Ještě absurdnější je zákon o protiprávnosti
komunistického režimu z roku 1993. V něm totiž zákonodárci definovali
komunistický režim jako protiprávní a KSČ i komunistickou ideologii jako
zločinné, ale nevyvodili z toho téměř žádné praktické důsledky kromě toho,
že se nový demokratický režim má snažit napravovat některé spáchané křivdy. Komunistická
strana tak existuje dodnes a někteří její členové vcelku otevřeně hájí politiku
předlistopadové KSČ. Za zločiny zmíněné zákonem v podstatě nikdo nebyl
odsouzen.
Jinými slovy, podobné zákony a usnesení, kterými se
politici bezzubě snaží suplovat práci historiků a dalších vědců, jen historii
víc zamlžují. A když takový zákon dokonce mluví o zločinnosti, ale není přitom doprovozen konkrétními postihy, které
by snad měly z páchání zločinů vyplývat, vnášejí navíc do společnosti
právní a hodnotový relativismus.
Novinky, 24.8.2018