Jak známo, nejzásadnější nápady Andreje Babiše se rodí ve
snech. Když si náš neúnavný premiér, který řídí stát jako firmu, náhodou
dopřeje zaslouženého spánku, zdají se mu sny, jejichž obsah nám před časem
sdělil v knize nazvané trefně „O čem sním, když náhodou spím“.
Byly to odvážné vize, k nimž patřily třeba i
představy o tom, jak bude Česká republika protkána v roce 2030 sítí
dokončených dálnic nebo tratí pro rychlovlaky. Či jak budeme profitovat
z intenzivní digitalizace i snadno dostupného ultrarychlého internetu,
dýchat zdravý vzduch, mít výkonnou státní správu i justici. A mnoho dalšího.
Jenže stále více Babišových snů se začíná jevit spíš jako
halucinace. A to nejen proto, že právě všude začíná rozkvétat na širých lánech
obhospodařovaných Agrofertem řepka olejná, která zejména alergikům ztěžuje
jasné myšlení.
Vždyť nedávno padl třeba ministr dopravy, který měl větší
problémy s vysvětlováním, proč lidé málem umrzli v kolonách na rozvrtané
D1, než že by aktivně naplňoval Babišův sen o zemi protkané sítí prvotřídních
dálnic.
Padla i ministryně, která se jala naplňovat Babišův sen o
lepším komunikačním propojení výroky, že u nás nelze mít levnější mobilní data,
když si ta drahá lidé ve větší míře nekupují, a raději používají internet. A ani
se zkvalitňováním justice to zatím úplně nevychází.
První ministryně v Babišově vládě, Taťána Malá, ač
proslula téměř psí oddaností vůči svému šéfovi, padla hned z kraje kvůli
tomu, že opisovala při psaní svých diplomových prací. Ministr Kněžínek pro
změnu padl, aniž by kdo věděl proč, ale shodou okolností zrovna
v okamžiku, kdy policie oznámila, že dokončila vyšetřování kauzy Čapí
hnízdo—s návrhem na obžalobu Babiše.
Naštěstí nová ministryně Marie Benešová, dlouholetá
souputnice prezidenta Zemana, která je přesvědčená, že si u nás lze objednat
trestní stíhání (jako je to Babišovo a jeho rodiny v kauze Čapí hnízdo),
se jeví jako učiněná reformátorka, která Babišův sen o spravedlivé a výkonné
justici v roce 2030 dozajista hravě naplní.
Mohli bychom v inventuře pokračovat, ale neúnavný
premiér je vždy o krok před námi. Zaměřil se tak v poslední době
kupříkladu na Evropskou unii, kterou, jak jinak, chce také reformovat. Začal
odvážnými vizemi reforem migrační politiky, ale když zjistil, že návrhy, jako
je posílení vnějších hranic EU nebo větší pomoc v zemích, odkud migranti
přicházejí, se už nějakou dobu realizují, přesedlal před blížícími se volbami
do Evropského parlamentu k vizím ještě odvážnějším.
Už na Ekonomickém fóru v Davosu tak v lednu
předestřel svůj sen o EU, v níž budou hrát národní státy mnohem silnější
roli než dnes, kdy Brusel dle něj strká nos do věcí, do kterých mu nic
není—třeba, jak a na co utrácíme evropské dotace. Nějací úřednicí
z Bruselu, které nikdo nevolil, si dokonce dovolují dělat audity toho, zda
podnikatelské impérium, které Babiš vytvořil, nevyužívá premiérova politického
vlivu k získávání obřích dotací i poté, co bylo formálně převedeno do
svěřeneckého fondu.
Svoji tezi „zpět k národním státům“ zopakoval na varšavském
setkání představitelů zemí, kteří se připojily k EU od roku 2004. Nebyl
sám, protože tuto revoluční tezi už nějakou dobu dolaďuje společně s reformně
proslulými a v EU všeobecně respektovanými premiéry Maďarska a Polska. A polský premiér
Morawiecki řekl ve Varšavě v podstatě to samé. Rozhodování v EU by prý
mělo být plně v rukou Evropské rady (tedy představitelů členských zemí),
komise by měla jejich rozhodnutí jen zúřadovat).
Bohužel i tento sen je spíše halucinací. Je
s podivem, že alespoň dvě zbývající europoslankyně za ANO (poté, co se
s ním rozešli europoslanci Telička a Ježek) Babišovi nevysvětlí, že jeho
představy by vyžadovaly změny v základních smlouvách EU–tedy de facto
zrušení Lisabonské smlouvy, která výrazně posílila rozhodování kvalifikovanou
většinou.
A že i pokud, jak doufá i Babiš, by po eurovolbách
posílily strany sdílející jeho představu, nic z jeho voze se nenaplní právě
proto, že pro změnu základních smluv je zapotřebí oné českým premiérem vzývané
jednomyslnosti všech členských států, přičemž většina nemá v úmyslu jít
zpět v čase. Jinými slovy: pro většinu západních zemí EU leží onen v Babišových
snech vzývaný rok 2030 skutečně v budoucnosti, což pro ně znamená jít
dopředu. Nebudou mít tedy vůbec chuť
hrát hru, v níž se budoucnost nápadně podobá už jednou překonané minulosti.
Novinky, 3.5.2019