Prezident Miloš Zeman se, zejména ve svém druhém
prezidentském období, svobodně vznáší nad Ústavou i „idiotskými ústavními
zvyklostmi“, a nijak se nenechá znepokojovat tím, že odpovědnost za něj–coby
prezidenta „ústavně neodpovědného“–má vláda. Naposledy nám to předvedl
v Srbsku.
Ačkoliv není známo, že by se změnila pozice české vlády
ve vztahu k uznání Kosova Českou republikou, pan prezident oznámil svůj
záměr zasadit se u nejvyšších českých ústavních činitelů o zneuznání dřívějšího
uznání nezávislosti kosovského státu naší zemí. Podobně před časem při návštěvě
Izraele během projevu v Knesetu ohromil přítomné izraelské politiky
tvrzením, že se zasadí o přestěhování české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma.
České vládě tehdy nezbylo nic jiného než co nejrychleji
ujistit světovou veřejnost, že českou ambasádu stěhovat nezamýšlí. Po Zemanově
vyjádření v Srbsku pro změnu ministerstvo zahraničí bylo nuceno přispěchat
s prohlášením, že naše země žádné plány zneuznat Kosovo nemá.
Pan prezident přišel v minulosti i s dalšími
neotřelými nápady, které s vládou nikterak předem nekonzultoval. Evropský
parlament kupříkladu před časem přivedl do stavu oněmělého úžasu „osobním
názorem“, že Rusko by si mohlo nechat Krym, ale mělo by za něj Ukrajinu
kompenzovat. To byl učiněný majstrštyk, protože v tomto případě dokázal
náš pan prezident naštvat všechny: Ukrajinu, Rusko, evropské politiky i českou
politickou scénu.
Což se zdá být vedle úsilí o zviditelnění hlavním cílem
jeho občasných návrhů, které nejsou vlastně ničím jiným než promyšlenými
provokacemi. Bohužel ale ne všechny končí tak, že se nad nimi dá mávnout rukou
jako nad pouhou poťouchlostí.
Jako když se pan prezident rozhodl vahou toho, co zbývá
z jeho autority, postavit tvrzení premiéra, že se na českém území nevyrábí
a neskladuje ruský nervový plyn novičok, který byl podle všeho použit při
pokusu zabít bývalého ruského agenta Skripala na území Velké Británie. Neváhal
přitom zpochybnit kompetentnost tajných služeb vlastního státu.
Některé svoje kroky také náš pan prezident činí evidentně
s cílem zalíbit se obyvatelům země, do níž zavítal. V Číně kupříkladu
řekl, že se přijel učit, jak stabilizovat společnost, zatímco v Srbsku hned
po příjezdu oznámil, že má rád Srby a nemá rád Kosovo. No nekupte to, pokud
jste Srb!
Kontroverzní výroky prezidenta obdařeného moudrostí
nad naše chápání jsou problematické, občas skandální, ale ještě horší je, že
ostatní instituce státu, které mají dohlížet na to, aby se i prezident řídil
zákony a Ústavou tak, jak to musí dělat každý jiný občan, nedělají
v podstatě nic. Senát se sice vzmohl na schválení ústavní žaloby, ale ve
Sněmovně už se šikují ti, kteří ji nepodpoří. Není to prý důstojné, nebo není
dost důvodů. A vůbec, máme přeci jiné starosti.
Premiér se pro změnu neodhodlal ani k tomu, aby
podal k ÚS kompetenční žalobu, když prezident neúnosně protahoval odvolání
ministra, jehož odvolání premiér oficiálně navrhl. A neodhodlal se k činu,
ani když prezident následně odmítl jmenovat ministra premiérem též oficiálně
navrženého. Ústava sem, Ústava tam, lepší je prý se domluvit, mínil premiér.
Nemůže se teď tedy divit, když „ústavně neodpovědný“ prezident,
zcela „osvobozený“ od vládního dohledu nad svými činy, naposledy nad obsahem
své cesty do Srbska, poznamená pražský summit visegrádských lídrů s
představiteli zemí západního Balkánu do té míry, že Kosovo svoji účast odřekne.
Pan prezident totiž ví, že tento premiér je
z různých důvodů ve vztahu k němu v podřízené roli, ač Ústava říká opak, a
že říkat si tudíž může, co chce. Dokonce i na oficiálních zahraničních cestách,
jejichž financování mu poslušně vláda schvaluje, aniž by měla představu,
s čím pan prezident na cestě vyrukuje.
Novinky, 13.9.2019