<!–
/* Font Definitions */
@font-face
{font-family:“Cambria Math“;
panose-1:2 4 5 3 5 4 6 3 2 4;
mso-font-charset:0;
mso-generic-font-family:roman;
mso-font-pitch:variable;
mso-font-signature:3 0 0 0 1 0;}
@font-face
{font-family:Calibri;
panose-1:2 15 5 2 2 2 4 3 2 4;
mso-font-charset:0;
mso-generic-font-family:swiss;
mso-font-pitch:variable;
mso-font-signature:-536859905 -1073732485 9 0 511 0;}
/* Style Definitions */
p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal
{mso-style-unhide:no;
mso-style-qformat:yes;
mso-style-parent:““;
margin:0cm;
margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:12.0pt;
font-family:“Calibri“,sans-serif;
mso-ascii-font-family:Calibri;
mso-ascii-theme-font:minor-latin;
mso-fareast-font-family:Calibri;
mso-fareast-theme-font:minor-latin;
mso-hansi-font-family:Calibri;
mso-hansi-theme-font:minor-latin;
mso-bidi-font-family:“Times New Roman“;
mso-bidi-theme-font:minor-bidi;
mso-fareast-language:EN-US;}
.MsoChpDefault
{mso-style-type:export-only;
mso-default-props:yes;
font-family:“Calibri“,sans-serif;
mso-ascii-font-family:Calibri;
mso-ascii-theme-font:minor-latin;
mso-fareast-font-family:Calibri;
mso-fareast-theme-font:minor-latin;
mso-hansi-font-family:Calibri;
mso-hansi-theme-font:minor-latin;
mso-bidi-font-family:“Times New Roman“;
mso-bidi-theme-font:minor-bidi;
mso-fareast-language:EN-US;}
@page WordSection1
{size:612.0pt 792.0pt;
margin:70.85pt 70.85pt 70.85pt 70.85pt;
mso-header-margin:36.0pt;
mso-footer-margin:36.0pt;
mso-paper-source:0;}
div.WordSection1
{page:WordSection1;}
–>
Jedním
z prvních rozhodnutí prezidenta Václava Havla po nástupu do funkce 1.
ledna 1990 bylo vyhlášení rozsáhlé amnestie. Zejména rozsah této amnestie byl
později kritizován Havlovými odpůrci jako neuvážený a riskantní, přičemž
kritici uváděli na podporu svých argumentů různé statistiky, poukazující na to,
kolik propuštěných vězňů opět skončilo v kriminálech.
Ve
skutečnosti byly počty takových propuštěných vězňů překvapivě nízké. Kritika
též pomíjela, že Havlova amnestie v „revoluční situaci“ mohla být jen těžko
srovnávána s pozdějšími amnestiemi Havla nebo prezidenta Klause.
Havel,
který sám prošel komunistickými kriminály, vězeňské prostředí pozdního
komunismu dobře znal, a věděl tudíž, jak tenká linie vedla mezi vězněním za
trestné činy, jako byly ty ekonomického rázu nebo třeba výtržnictví či
příživnictví, a vězněním politicky motivovaným. Věděl, že komunistický režim ve
snaze vyhnout se mezinárodní kritice často zavíral do vězení lidi
z různých důvodů „nepohodlné“ pod záminkou “ částečně či úplně vykonstruovaných
trestných činů, jako byla třeba zpronevěra. K takovým lidem patřili nejen
otevření kritici režimu, ale i ti, kdo si nedávali z různých důvodů
takříkajíc „pozor na ústa“, a režim se jim chtěl pomstít kromě vyhazovu
z práce i další represí.
Další
skupinu lidí tvořili lidé, kteří se skutečně dopustili menší hospodářské
kriminality, ale činili tak zejména proto, že i oni, stejně jako všichni
ostatní, žili ve společenských poměrech, v nichž platilo heslo „kdo
nekrade, okrádá rodinu.“ K těmto formám kriminality patřily různé způsoby
„přilepšování si“ ze státního, kterého se dopouštělo mnohem více lidí, a kdy
často záleželo na tom, zda byl ten či onen „chycen“. Anebo zda měl dostatečné
politické krytí, aby se nad jeho jednáním přivřely oči. V Havlově
amnestii těchto lidí se tak skrýval předpoklad, že ve svobodných
hospodářských poměrech se motivy jejich jednání mohou změnit, protože drobná
hospodářská kriminalita nebude už formou odporu proti režimu stojícím na
postátněném hospodářství.
Speciální
kategorii, jak Havel sám často zdůrazňoval i v soukromých rozhovorech,
tvořili Romové. Mnoho z nich bylo ve vězení kvůli příživnictví nebo za drobné
hospodářské delikty, přičemž režim mnohé posílal do vězení i z
preventivních důvodů. Havel zdůrazňoval, že právě s Romy—jejich ochotou
pomáhat či empatií—měl ve vězení pozitivní zkušenosti.
Ve
svém zdůvodnění amnestie podtrhnul ještě další její aspekt: změnu poměrů. „Mění
se poměry, chceme se rozejít se vším pokleslým komunistické justice,“ napsal.
Základní
premisou takového uvažování přitom nebyl argument, že amnestii je třeba
vyhlásit prostě proto, že padl jeden režim a nastoupil druhý, ale proto, že
skutečné důvody, kvůli kterým komunistická justice posílala lidi do vězení,
nebyly vždy stejné jako ty oficiální, přičemž nový režim neměl prostředky a
aparát, který by dokázal rychle oddělit případy neoprávněného věznění od těch
oprávněných.
Amnestie
tedy byla vyhlášena s vědomím, že se určitý počet odsouzených znovu
dopustí trestné činnosti. Zároveň byl v Havlovi i kus idealisty, který
věřil, že svobodu ve svobodných poměrech dokážou možná i lidé, kteří se
skutečně dopustili drobnější trestné činnosti, využít jinak, než kdyby byli
propuštěni na „svobodu“ v komunistickém režimu.
Samotná
amnestie se vztahovala na lidi odsouzené za úmyslné trestné činy na maximum
dvou let vězení, a lidi odsouzené za neúmyslné trestné činy na maximum tří let
vězení. Některé vyšší tresty byly zkráceny o třetinu až polovinu. Zároveň Havel
zastavil trestní stíhání lidí, kde hrozila maximální sazba tří let ve vězení.
Amnestie se nevztahovala na lidi odsouzené za vraždy, loupeže a znásilnění. A
také na recidivisty.
Celkově
bylo v důsledku amnestie propuštěno v České republice 12.600 vězňů a
dál nebylo stíháno 1.200 obviněných. V celém Československu byl počet
propuštěných 23 tisíc. K nim pak ještě přibývali postupně ti, kterým byly
tresty zkráceny.
Navzdory
celé řadě mýtů a argumentům kritiků amnestie se podle výzkumu Institutu pro
kriminologii a sociální prevenci z roku 1991 vrátilo do srpna 1990 do
vězení kvůli spáchání trestných činů jen 8 procent propuštěných vězňů
v České republice a 7 procent na Slovensku. Do konce roku 1991 se do vězení
vrátila jen čtvrtina amnestovaných, což značně zpochybňuje časté tvrzení
Havlových kritiků, že amnestie zásadním způsobem zvýšila kriminalitu.
K možným
nedostatkům či selháním zvoleného postupu patří jistý nedostatek komunikace
vysvětlování důvodů amnestie, což bylo ovšem v kontextu revolučních změn
pochopitelné. Široce pojatá amnestie, zdůvodněná nedůvěrou ke komunistické
justici, také stála v částečném protikladu vůči jinak oficiálně přijaté
kontinuitě s komunistickým právem. Pro mnoho lidí, kteří jinak byli
příznivci nového režimu, bylo asi těžké pochopit, proč je coby gesto rozchodu
„se vším pokleslým komunistické justice“ možná takováto velkorysá amnestie, ale
není možné kupříkladu zakázat či omezit činnost strany, která byla za tento
stav věcí odpovědná. Amnestie tak sice v konkrétních důsledcích pomohla
mnohým odsouzeným k novému životu ve svobodných poměrech, ale zároveň byla
i jedním z dílků ve všeobecné schizofrenii nového režimu při nakládání
s tím předchozím a jeho pohrobky.
Havel
se už k amnestii podobného rozsahu nevrátil. V roce 1993 vyhlásil po
nástupu do funkce českého prezidenta amnestii jen pro nedbalostní trestné činy,
a na svobodu se tak dostalo jen 130 lidí. V roce 1998, po svém dalším
znovuzvolení, vyhlásil amnestii pro osoby, které byly
poprvé trestně stíhány, nebo byly prvně odsouzeny za méně závažné trestné činy.
Omilostněno tak bylo 955 obviněných a odsouzených.
Jedním z důvodů, proč Havel nerozšířil svoje
amnestie z let 1993 a 1998 i na další kategorie vězňů, byla i opakovaná
kritika rozsahu jeho amnestie z roku 1990, jakož i kritika některých
z poměrně četných milostí, které během svého pobytu v úřadu udělil.
Zmíněný Institut pro kriminologii a sociální prevenci zdůraznil na konci roku
1991, že amnestie nepřispěla významně ke zvýšení kriminality. Jisté je, že
našemu pochopení tehdejších událost by dost pomohlo, kdyby se sociální
historici pokusili zmapovat, třeba jen na vzorku tehdy amnestovaných, jaké byly
skutečné důvody jejich uvěznění a dopady amnestie na jejich další životy.
Seznam, 1.1.2020