Pravomocné rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým zrušil čtyři opatření ministerstva zdravotnictví omezující volný pohyb, maloobchod a služby, s tím, že vláda jednala v dané věci nezákonné, nelze bohužel odbýt tak, že ministerstvo zdravotnictví nebo vláda si jen špatně vyložily zákony.
Vrátíme-li se totiž k začátku boje s koronavirem u nás, nelze přehlédnout, že premiér Andrej Babiš odmítal jak aktivaci Ústředního krizového štábu v rámci aktivace krizového zákona, tak vyhlášení nouzového stavu, po čemž volal ministr vnitra a předseda ČSSD Jan Hamáček. Místo toho o prvních omezeních rozhodovalo, údajně v souladu se zákonem o ochraně veřejného zdraví, právě ministerstvo zdravotnictví, které ovládá hnutí ANO.
Pokud by vláda postupovala, tak jak měla, tedy podle krizového zákona, musel by být ustaven Ústřední krizový štáb, v jehož čele měl stanout právě ministr vnitra Hamáček. Babišovi se to evidentně nezamlouvalo, takže když konečně k ustavení krizového štábu svolil, prosadil do jeho čela náměstka ministra zdravotnictví, epidemiologa Romana Prymulu.
Na otázku, proč se Babiš vzpíral jednat podle zákona, existuje několik možných odpovědí. Tou první je, že při ustavení Ústředního krizového štábu by nemohl sám v prvních dvou týdnech, tak jak činil, vystupovat jako jakýsi hlavní krizový manažér, který byl neustále v médiích a ke všemu se (bohužel značně chaoticky) vyjadřoval.
Krizový štáb byl tak ustaven, teprve když se v průzkumech začalo ukazovat, že Babišova role je kontraproduktivní. I pak ovšem obešel zákon jmenováním Prymuly do čela krizového štábu. Oficiálním důvodem byla Prymulova odbornost, tím reálným, zdá se, spáše snaha nenechat se zastínit šéfem koaliční strany.
Hamáček zvažoval, že ohledně tohoto postupu vyvolá koaliční spor, ale pak podle vlastních slov vzhledem ke krizové situaci ustoupil. Jistý díl viny za nestandardní postup tedy nese i on.
Na třetí možný důvod obejití platných zákonů upozorňovala opozice. Ta namítala, že vláda chtěla nechat rozhodování o nejrůznějších omezeních na ministerstvu zdravotnictví, protože kdyby jednala podle krizového zákona a rozhodovala vládními usneseními, bylo by snadnější žalovat stát o škody, která omezení způsobí podnikatelům a dalším lidem.
Pokud se tedy nyní budou Babiš a ministr zdravotnictví Adam Vojtěch snažit interpretovat soudní rozhodnutí tak, že došlo jen k mylné interpretaci, mějme se na pozoru. Šlo od samého počátku o promyšlenou politickou hru s cílem udělat v očích veřejnosti z Babiše hlavního krizového manažéra, který v těžké situaci dokáže řídit samojedině celý stát stejně dobře jako rodinnou firmu.
Teprve když se ukázalo, že premiér si počíná v této roli spíše jako chaot, který působí zmatek, usoudil zřejmě jeho tým, že by se měl stáhnout do pozadí a národ oslovovat především s pomocí „velkých“ projevů, které přečte z telepromteru. A byla zde, zdá se, také snaha přenést odpovědnost za případné škody na jedno ministerstvo, jehož šéfa lze popřípadě obětovat.
Jelikož nezákonný postup vlády nebyl způsoben jen mylnou intepretací, ale bylo to promyšlené jednání, měly by být politické důsledky rozhodnutí soudu mnohem tvrdší, než že vláda jen znovu přijme předchozí nezákonná rozhodnutí ministerstva zdravotnictví v souladu s krizovým zákonem a pojede se dál, jako by se nic nestalo.
Novinky, 27.4.2020